Ruský prezident Vladimir Putin přinesl invazí na Ukrajinu do vlastních řad chaos, který má trvalé následky na strukturu ruského velení na Ukrajině. Jeho rozhodnutí vtrhnout na Ukrajinu bez jasné doktrinální struktury velení a jeho neochota jmenovat hlavního velitele ruských jednotek na Ukrajině měla kaskádové dopady na ruskou armádu, píše americký Institut pro studium války (ISW). Ten zmapoval časté změny ve velení ruské armády.

Podle Západu nemělo Rusko od začátku invaze 24. února 2022 do dubna téhož roku hlavního vojenského velitele svých sil na Ukrajině. Do této pozice se pravděpodobně snažil Putin nasadit sám sebe, chtěl se prezentovat jako vrchní velitel a strůjce „úspěšné“ invaze na sousední zemi.

Odhalené ruské plány ukázaly, že Kreml počítal s dobytím Kyjeva během pouhých několika dnů a Putin chtěl poté prohlásit rychlou invazi za osobní geopolitické vítězství. Šéf Kremlu se proto zřejmě zdráhal jmenovat vrchního velitele invaze, aby úspěch nebyl připsán někomu jinému než právě Putinovi.

Putin přitom nemá žádné vojenské zkušenosti, podotýká ISW. Jeho neochota nazačátku svěřit „speciální vojenskou operaci“ někomu schopnému a zkušenému vedla k tomu, že ruská armáda je více frakcionalizovaná, navíc velitelské struktury, které se často mění, jsou dezorganizované a snižují tak schopnost vést soudržnou válku na Ukrajině.

ISW zmapoval změny ve velení jednotlivých okruhů od začátku invaze. Ruské ministerstvo i Kreml přitom o většině změn záměrně mlžily. Časová osa ISW je založena nejen na oficiálních ruských prohlášeních, ale i na analýze nepotvrzených zpráv z ruských, ukrajinských i západních zdrojů.

Když v dubnu loňského roku Putin viděl, že původně plánovaná několikadenní invaze se protahuje, rozhodl se do čela ruských jednotek na Ukrajině nasadit Alexandra Dvornikova. Kvůli jeho neschopnosti splnit Putinova vysoká očekávání vydržel Dvornikov na svém postu jen do konce května. Poté na jeho místo dosadil armádního generála Gennadije Židka.

Na začátku října po zahájení ukrajinské protiofenzívy jmenoval Putin do čela ruských sil na Ukrajině Sergeje Surovikina. Ten se stal prvním veřejně uznávaným hlavním velitelem, což je jeden z nejdůležitějších aspektů kampaně Kremlu a ministerstva obrany, která se měla veřejně vyjádřit ke kritice neúspěchů ruské armády na Ukrajině. Díky Surovikinovi se zvýšil vliv žoldnéřské skupiny Wagnerovců, která začala od ruské armády přijímat materiální podporu a převzala odpovědnost za dobytí Bachmutu.

Valerij Gerasimov ale začal mít na Putina větší vliv, například jej přesvědčil, že Wagnerovci příliš plýtvají zdroji a na začátku roku tak přišli o přístup k munici i náboru vězňů. Poté vysoce vyčerpávající dobytí Soledaru v lednu zřejmě přimělo Putina, aby se podvolil Gerasimově tlaku a jmenoval ho hlavním velitelem „speciální vojenské operace“ na Ukrajině.

Ještě častěji než hlavní velitelé se měnili velitelé jednotlivých okruhů. Nejvíce se jich zřejmě protočilo v Západním vojenském okruhu, kde se vystřídalo pět velitelů.

Putinova obliba k rotaci svého personálu a ne k přímému propouštění velitelů je symbolem jeho stylu domácí vlády, podotýká ISW. Putin dlouhou střídal personál na vládních pozicích, aby zajistil, že nikdo z nich neshromáždí příliš velký politický vliv. Zároveň se běžně vyhýbá přímému propouštění a místo toho je dočasně dosadí na nižší post, aby si zachoval jejich přízeň a nechal si je v záloze, kdyby je v budoucnu potřeboval. Podobně se to stalo například s Gerasimovem. Tento styl vlády je ale podle ISW škodlivý pro vytvoření efektivní a stabilní vojenské struktury.