Už v této chvíli je zřejmé, že bojovníci Hamásu, kteří v sobotu zaútočili na Izrael, zabili největší počet Židů za jediný den od holocaustu. Jejich vraždění taky představuje největší selhání izraelského bezpečnostního establishmentu od války na Jom kipur v roce 1973. V době naší pondělní uzávěrky nebylo jasné, jestli se k vpádu Hamásu z jihu nepřipojí Hizballáh ze severu.

Tato pohroma má příčiny vnější, v mezinárodním dění, a příčiny vnitřní, v samotném Izraeli. Začněme těmi vnitřními.

V Izraeli už dlouhé měsíce probíhají statisícové demonstrace proti vládě Benjamina Netanjahua. V něčem se podobají zlomovým liniím, které se rozvinuly v mnoha demokraciích – mezi „populisty“ a „establishmentem“, mezi „somewheres“ a „anywheres“ – a v něčem ne.

Rozbuškou se staly plány Netanjahuovy koalice na reformu justice. Na první pohled to vypadá na židovskou obdobu „ohrožení vlády práva“, kvůli níž Evropská unie nahání Maďarsko a Polsko. Ovšem jsou tu podstatné rozdíly.

Liberál slyší, že vláda chce osekat pravomoci Nejvyššího soudu, a má jasno. Konzervativec slyší, že vláda chce třeba zrušit právo Nejvyššího soudu vetovat jmenování ministrů, a říká, vždyť to je absurdní, ta reforma je správná. Problém je v tom, že Izrael nemá ústavu ani žádnou listinu základních práv. Politici se k tomu nikdy nedostali. Takže Nejvyšší soud supluje systém brzd a protivah a opravdu někdy rozhoduje svévolně, jen na základě svého výkladu hodnot obsažených v deklaraci nezávislosti. Soudci taky mají zaručený rozhodující hlas při jmenování svých nástupců – to je možná tajná tužba nejednoho ústavního soudce v mnoha zemích, naši nevyjímaje, ale rozhodně ne stav, který by byl podmínkou demokracie.

Vláda k tomu přihodila ještě reformy omezující nezávislost některých institucí a posilující jejich politickou kontrolu. Opět věc k debatě, která by se ovšem vedla líp, kdyby Netanjahu nevytvořil koalici s některými z nejextrémnějších politiků, kteří za sebou mají trestní stíhání i pobyty ve vězení.

Demonstrace proti reformě se ovšem vyvíjely podobně jako odpor proti populistům v jiných západních zemích. Je to trochu jako s Milionem chvilek u nás – začne to jako demonstrace proti Babišovi, a za chvíli se nestačíte divit, co tam vylézá na pódium za lidi a jaké přednášejí nápady. To, co začalo jako protest proti reformě justice, získalo místy prvky opovržení vůči druhé půlce země – té staromódnější, náboženštější, méně vzdělané, víc srostlé s tradicí. Což má v Izraeli svá specifika. Jednak ta, že Izrael není země jako každá jiná, jednak ta, že ta méně moderní část populace se vyznačuje rapidně vyšší porodností. Takže ta elitnější, kosmopolitnější část musí hledět k budoucím volbám s obavami. A vyhrožuje, že nad zemí zlomí hůl. A odstěhuje se do nějakého normálního města, třeba do Berlína.

Ale to by chtělo důkladný a zasvěcený pohled zevnitř. Vzhledem k aktuální situaci nelze zapomenout, že zaznívala i prohlášení vojenských rezervistů včetně špičkových, jako třeba pilotů, že pro tuto vládu nenarukují. Netanjahu byl zaneprázdněn tímto zápolením. Až sedmdesát procent izraelských jednotek, které měly být dislokovány u Gazy, bylo místo toho na Západním břehu, kde se ministři jeho vlády snažili Palestincům co možná nejvíc znepříjemnit život. Vláda jako by si mohla dovolit luxus nezabývat se bezpečnostní situací, ale politickým bojem. Spoléhat se na to, že izraelskou pozornost nikdo neotestuje, bylo naivní. Což taky pár lidí v minulých měsících řeklo. Včetně lidí s funkcemi v bezpečnostním aparátu.

Příčiny selhání lze převyprávět taky méně politicky. Jako důsledek toho, že se Izrael nechal ukolébat svou technologickou převahou a spolehl se na senzory na hranicích a podobné vychytávky. A nedocenil, že slabší nepřítel hledá asymetrické výhody, čidla oslepí, přes plot se dostane třeba na rogalech a naučí se používat proti tankům drony po ukrajinském vzoru.

Neoddiskutovatelná odpovědnost

Ať už si o celé dosavadní Netanjahuově politické kariéře myslíme cokoli, premiérova politická odpovědnost za sobotní katastrofu je neoddiskutovatelná. Nebude se řešit teď, kdy se Izrael semkne jako jeden muž, sestaví se kabinet národní jednoty a tak dále, dokud nebudou útočníci rozdrceni. Ale nebude zapomenuta.

Útok pochopitelně neproběhl v mezinárodním vakuu. Wall Street Journal přišel v neděli se zprávou opírající se o nejmenované představitele Hamásu a Hizballáhu, poradce syrské vlády a jednoho evropského činitele, podle níž se útok plánoval v součinnosti s íránskými revolučními gardami. Detaily se prý pilovaly na schůzkách v Bejrútu od srpna. Ten útok se musel plánovat déle, ale předpokládejme, že to zpravodajství je pravdivé – v zájmu důvěry v kvalitní žurnalistiku. Je to totiž story, kterou hodně lidí chtělo slyšet, či ji přímo měli za hotovou věc.

V jistém smyslu je to jedno – že Írán dlouhodobě podporuje všechny protiizraelské síly v regionu, to je známé. Není problém se podívat, odkud má Hamás rakety a další zbraně (což taky ukazuje, jak je to s tou „blokádou“, jíž prý Izrael Gazu dusí). Další „kouřící pistolí“ by byl velký íránský kybernetický útok ráno v den útoku, pokud by se taková zpráva potvrdila. Jde ale hlavně o vyřizování politických účtů jinde, zejména v Americe.

Symbolicky 11. září vyšlo najevo, že americká vláda uzavřela s Íránem dohodu, jíž odblokovala šest miliard dolarů zmražených v jihokorejských bankách výměnou za propuštění pěti Američanů vězněných v Íránu (do domácího vězení, ne domů). Bidenova administrativa tvrdí, že peníze jsou v Kataru a Írán je smí použít jen na humanitární účely. Jenže, nemluvě o důvěryhodnosti Kataru, jak praví ekonomická poučka, „money is fungible“, což by se dalo nejlépe přeložit jako „peníze jsou peníze“. Jsou všechny stejné – peníze, které Írán nemusí utratit za léky a potraviny, jsou peníze, které může utratit za zbraně. Američtí politici kritičtí vůči Bidenově (a předtím Obamově) snaze uzavřít s Íránem jadernou dohodu pochopitelně vyhlížejí nějakou tu „kouřící pistoli“ doloženého íránského podílu na sobotním útoku. Bylo by to logické vyvrcholení Obamovy faktické zahraničněpolitické koncepce – odpoutat se od tradičních amerických spojenců na Blízkém východě a dosáhnout smíření s Íránem.

Další zprávou z poslední doby, které si Bidenovi kritici všimli, byly uniklé e-maily jednoho íránského činitele, z nichž vyplynulo, že Írán si od roku 2014 budoval vlivovou agenturu mezi západními akademiky a lidmi z think-tanků. Jedna ze jmenovaných, Ariane Tabatabaiová, je nyní šéfkou kabinetu náměstka amerického ministra obrany. Názor, že Obamova a Bidenova administrativa jde na ruku Íránu a Izraeli poskytuje vojenskou pomoc hlavně proto, aby ho měl pod kontrolou, zkrátka netrpí nedostatkem paliva.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel?

Je tu ale jedna mezinárodní osa, na které zřejmě neplatí, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, a tou je vztah Izraele a Ruska. Íránské zbraně, které zabíjejí v Izraeli, zabíjejí taky na Ukrajině. Izrael ale s Ruskem navázal pragmatický vztah v průběhu války v Sýrii, kde mu Rusko, kontrolující syrský vzdušný prostor, umožňovalo útočit na íránské dodávky pro libanonský Hizballáh. Jak úspěšně, je otázka. Izrael v každém případě, aby tento vztah neohrozil, odmítá dodávat Ukrajině zbraně a připojit se k západním sankcím.

Izraelská diplomacie a propaganda pracují s obrazem židovského státu jako výspy západní demokracie v barbarské části světa, země, která si zaslouží naši solidaritu a pomoc. Ale nejednou se Izrael stará jen sám o sebe. Třeba syrským povstalcům podél Golanských výšin, tou či onou měrou napojeným na Islámský stát, poskytoval finanční podporu a ošetřoval je ve svých nemocnicích. Protože – či aby – neútočili na Izrael. V každém případě pokud si Izraelci malovali, že se jim Rusové odmění a budou Írán nějak držet na uzdě, tak se přepočítali. Zpravodajství naopak nasvědčuje tomu, že Rusové se o západní zbraně ukořistěné na Ukrajině podělili s Íránci.

Izraelská mezinárodní propaganda používala metodu, pro kterou měli její kritici ošklivý název „pinkwashing“. Obrazy demokratického Izraele, kde je zaručena svoboda projevu, práva homosexuálů a tamní Arabové jako jediní na Blízkém východě zasedají v demokratickém parlamentu, prý jen zakrývají skutečnou imperialistickou podstatu země. Ty obrazy byly pravdivé, ale do značné míry stály právě na autoritě těch institucí, jež chce Netanjahuova justiční reforma vykostit. Jestliže by se Izrael měl proměnit z víceméně liberálního státu v civilizační stát, který utlačuje Palestince s čím dál menšími rozpaky a navíc myslí jen sám na sebe, bylo možná na čase uvažovat, zda má právě Česko být tím nejspolehlivějším spojencem Izraele v Evropě.

To je teď samozřejmě minulostí. Jak napsal reportér Wall Street Journal Yaroslav Trofimov, „kvůli genocidnímu charakteru a rozsahu sobotního nezřízeného zabíjení izraelských civilistů Izraelci nepochybují o tom, že kdyby jich Hamás mohl zabít šest milionů, udělal by to. Všechno, co bude izraelský sát v příštích týdnech dělat, bude vycházet z tohoto přesvědčení“.