Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.

Nejspíš dobře znáte hadí kořen takhle z nějaké vlhčí louky nebo ze sadu či z okraje zapomenuté zahrádky. To byla vděčná část naší pozdně jarní flóry, spolu třeba s úpolíny a sibiřskými kosatci. V některých krajích ale není hadí kořen nijak vzácný a plazí se, kudy ho napadne, i do břehů potoka a podobně. Jeho květenství je obecně spíš tučně huňaté a eleganci budeme hledat v jeho lehce růžovém oblečku, ne ve vlastní konstituci připomínající štucle nošené matičkami na saních.

Dneska se ale obrátíme na slovíčko k himálajskému příbuzenstvu, které si roste v takovém zeměpisném rohlíčku zhruba od Kašmíru přes Nepál, Bhútán, severní Barmu až po Sečuán v loukách při keřích, na okrajích lesů a nádržích odvrácených svahů. Vzpomínám si, jak mi ho jedna z dobrých duší ukázala před čtvrtstoletím v brněnském arboretu se slovy: „Byla by to krásná kytka, navíc červeně kvete, ale namrzá, tak z toho asi nic nebude.“ No vida, a dnes patří mezi ty hojné a milované. Jak se to stalo?

Latinsky se jmenuje Persicaria amplexicaulis, ale najdete ji i pod jinými jmény, protože jen málo rostlin mění jména tak často jako rdesna. Jsou to vysoké sošné rostliny obvykle přes metr, které bývají zrovna tak široké a kvetou od června do mrazů. A to doslova, protože končí s prvním šedivákem. V rašení je ostatně také často šlehne mráz, ale nic si z toho nedělají. V zimě 2012 byly jejich silné oddenky plazící se po zemi mrazem výrazně poškozeny, ale obrostly z adventivních oček a rostlina nabyla během roku původních proporcí. A ona je opravdu velká, je to rival, to se jí musí nechat. Během léta se na ní objeví stovky a stovky květů. Obrovskou výhodou je, že na zimu dokáže svou rozsáhlou listovou plochou velmi efektivně přikrýt sama sebe. Vůbec je takto velice samostatná.

Přijde-li někdo s tím, že potřebuje lodyhy, jež se „samy o sebe umějí postarat“, prozradím mu nejprve tajemství správné kytky na správné místo a nezřídka v následné volbě sáhneme po rdesnu. Je to verzatilka jaksepatří, protože světlo a stín je pro ni především hra a starší rostliny poměrně dobře i hospodaří s vodou. Pravda, není to levandule a na výpek bych ji nedával. Jinak je ale skutečně schopna postarat se sama o sebe.

Extrémně důležitý je ovšem výběr doporučené společnosti. Ve světě perenářském je to trochu, jako když jste maminka dvoumetrové holky v tanečních. Vytrvalé zahradní květiny musíte ke rdesnům vybírat především mezi trávami a vysokými solitérami. Velmi si ale rozumějí s keři, a především s vícekmeny dřevin, pročež mají před sebou jistě světlou budoucnost. Původně se vyskytovaly pouze v červené, růžové a bílé formě, leč šlechtění nám s výběrem trochu zahýbalo všemi směry, a tak máme dnes pěknou stovku odrůd k výběru. Samozřejmě se pracovalo s výškou, ale ty květy. Od spoře oděných víl přes čnící rampouchy až po ony zmíněné štucle, které někdy skoro padají pod tíhou své krásy. Vybírejte ale dobře, protože tahle kytka to s vámi jen tak nevzdá a je to s ní skutečně na delší čas.