Teď, nebo nikdy. Vláda Petra Fialy správně chápe, že jestli chce být něčím víc než pasivním průvodcem země po šikmé ploše úpadku do čím dál větších státních dluhů a čím dál víc přebujelého státu, musí začít konat právě teď. V ideálním okně příležitosti, kdy zbývá relativně dost času do příštích parlamentních voleb na podzim 2025. Nastalo ideální období na nepopulární kroky, ohlašuje ministr financí Zbyněk Stanjura. A už je spolu s ministrem práce Marianem Jurečkou postupně ohlašuje ve veřejné debatě. Nic z toho zatím nemá konkrétní podobu. Nic není projednané vládou ani koaliční radou. Vše jsou testovací verze a podle Stanjury 64 konkrétních položek. „Vyjasnili jsme si pozice. Některé položky mají okamžitý efekt na státní rozpočet, některé středně- a dlouhodobý. Teď finalizujeme podklady pro vedení stran,“ říká Stanjura.

To, co nejvíc zajímá a dráždí

Ta nepopulární sada má dva základní pilíře. Zvýšení daní a snížení počtu let, jež by lidé v budoucnu měli strávit v důchodu. Oba patří mezi politicky vůbec nejcitlivější témata, protože se bytostně dotýkají životní úrovně a stylu života lidí. Nic nevyvolává ve společnosti větší zájem a vášně. Témata kulturních válek sice plní média a zaměstnávají akademiky na katedrách společenských věd, zpravidla se kvůli nim ale nechodí masivně protestovat do ulic ani kvůli nim nepadají vlády. Když ale někdo plánuje sáhnout na daně, důchody nebo sociální dávky, potenciál silného politického odporu to má. V posledních dnech jsme to viděli v Paříži, kde prezident Emmanuel Macron navrhl přesně to, s čím se teď chystá přijít vláda Petra Fialy. Oddálení důchodu do pozdějšího věku. Ve francouzském případě to bylo ze současných 62 na 64 let. Plus zvýšení počtu roků, které člověk musí opracovat, aby vůbec mohl do důchodu odejít. Ve Francii se má zvednout na 43 let. U nás je to nyní pouhých 35 let. V reakci na to vyrazilo ve dvou generálních stávkách do ulic vždy skoro 1,3 milionu Francouzů. Tak masivní demonstrace zažila Paříž naposledy v roce 2018. Tehdy se Emmanuel Macron v prvním mandátu krátce po zvolení pokusil zavést zelenou daň z benzinu. Známé hnutí Žlutých vest paralyzovalo Francii. Vyděšený Macron návrh stáhl a nikdy už s žádným zvýšením daní nepřišel. Oddálení důchodů chce teď naopak prosadit za každou cenu. Přestože se v Národním shromáždění nemůže opřít o vládní většinu a musí počítat s podporou pravicových Republikánů. Jenže Macron už nemá co ztratit. Slovy Miloše Zemana „už nikdy žádné volby neprohraje“. Je ve svém druhém, finálním prezidentském mandátu.

Kdy padne tabu nezvyšování daní

Petr Fiala má samozřejmě ambici příští volby v roce 2025 vyhrát, proto bude při prosazování zásahů do daní a důchodů kalkulovat s odporem společnosti víc než jeho francouzský protějšek. Bude výrazně vnímavější ke společenským náladám. Proto teď ministři tak pečlivě testují reakce společnosti na zásahy do penzí a daní.

Tady jsou nejvýznamnější právě testovací balonky. Začněme daněmi, kde je nápadů víc. Občanští demokraté slibovali, že nebudou daně zvyšovat. Ministr financí Zbyněk Stanjura teď říká, že slib se týká nezvyšování daní přímých. Tedy daně z příjmů. Nic ostatního prý není tabu. Jenže přímou daní svého druhu je i sociální pojištění a tady už se o růstu uvažuje, alespoň pro část lidí. U růstu daní se zatím testují tři hlavní kandidáti.

Prvním je daň z přidané hodnoty. Hlavní nepřímá daň, na níž se ročně vybírá do státního rozpočtu 381 miliard korun. Aktuálně má Česká republika tři sazby DPH ve výši 10, 15 a 21 procent. Ministr financí je chce stáhnout na dvě. Prý aby byl systém jednodušší. Ne proto, aby se vybralo víc daní. Místo dvou nižších sazeb chce jednu na úrovni 13 nebo 14 procent. Tvrdí, že celé šachy s DPH by měly být pro rozpočet neutrální. Jenže prakticky to velmi pravděpodobně dopadne tím, že lidem řada zboží zdraží. Stanjura chce nejen měnit sazby, ale i přesouvat zboží a služby mezi nimi. Tady i ze zkušeností jiných zemí platí jednoduché pravidlo. Když jde daň dolů, dotčené zboží nebo služba většinou nezlevní. Když jde naopak nahoru, okamžitě se to do vyšší ceny promítne. Zvlášť ve chvíli velmi vysoké inflace, která v atmosféře všeobecného zdražování efekt vyšší DPH v ceně rozmlží. Zákazník si nevšimne tak snadno, když se přece zdražuje všechno. Zlevnění věcí, které budou DPH zdaněny méně, se v této chvíli prakticky nedá očekávat.

Druhou daní, s níž si ministr financí pohrává, je daň z nemovitostí. Argumentuje tím, že je v České republice výrazně nižší než v jiných zemích. To je pravda. A je trnem v oku především levicově uvažujícím ekonomů, kteří mají touhu majetek danit, protože v té dani vidí svého druhu daňovou progresi. Čím je člověk bohatší, tím má většinou víc nemovitostí a tím víc bude muset státu zaplatit. Nápad vzešel z vládního NERV. Velkou zastánkyní této daně je i prezidentská kandidátka Danuše Nerudová. Daň z nemovitostí je ale v této chvíli příjmem nikoli státu, ale obcí. Ty mají i pravomoc nastavováním koeficientů určovat její výši. Zadluženému státnímu rozpočtu by proto vyšší daň z nemovitostí nepomohla. Ministr financí má ale ambici ji změnit a část výnosu přesměrovat z obecních pokladen do státní. To ale může narazit na silný odpor vládních Starostů a nezávislých. Ti by na změny daně z nemovitostí nejspíš kývli jen v případě, že by obce nic ze současných výnosů neztratily. V praxi to znamená, že růst daně z nemovitostí by musel být skutečně výrazný, aby do něj vláda skutečně byla připravena investovat politický kapitál.

Právě Zbyněk Stanjura totiž už od chvíle, kdy prosazoval daň z mimořádných zisků pro energetiky, petrochemii a banky, razil zásadu, že každý návrh musí přinést dost peněz na to, aby se do něj vyplatilo investovat politický kapitál. Kvůli malému výnosu nemá cenu naštvat velké množství lidí. Daň z nemovitostí zatím bez konkrétních detailů z tohoto pohledu vypadá jako velmi nevýhodný projekt.

Útok na podnikavé

Další nápad míří už na zvyšování přímých daní. Ministr financí chce zvednout povinné odvody sociálního pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Živnostníci dnes mohou platit méně než zaměstnanci. Má to ale i druhou stránku. Když méně platí, dostanou samozřejmě ve stáří nižší důchod. Je to jejich rozhodnutí. Penze se nepočítá z příjmů, ale právě z odvedeného sociálního pojištění. To není ničím jiným než přímou daní. Nápad jde přímo proti politice ODS, která se historicky vždy profilovala jako strana politicky aktivně podporující podnikání. Živnostníci byli páteří její podpory. Za jejích vlád se vytvořily dva rozdílné systémy, z nichž si každý mohl vybral podle své nátury a preferencí. První byli klasičtí zaměstnanci. Lidé chránění velmi tuhým zákoníkem práce. S velmi silnou ochranou pracovních míst, kteří nemohou být propuštěni bez udání důvodů. A když už výpověď dostanou, jsou chráněni dvěma měsíci výpovědní doby a třemi měsíci odstupného. Všechny daně a odvody za ně platí jejich zaměstnavatel.

Na druhé straně byly osoby samostatně výdělečně činné. Tedy ty, které si vydělávají samy na sebe. Jejich práce je výrazně méně jistá. Nic je nechrání, tito lidé jsou vystaveni výrazně vyššímu riziku a nejistotě. To kompenzovaly právě nižší povinné odvody sociálního pojištění. To, že jim je chce vláda v čele s ODS vzít a nic jim za to nedat, mohou považovat za přímý útok. Opět je to nápad levicovějších ekonomů z vládního poradního NERV. Ti jsou přesvědčeni, že rozdíl v odvodech mezi zaměstnanci a živnostníky je „nespravedlivý“.

Touha neodejít do důchodu

Největší politickou výzvou je ale oddálení starobního důchodu. Vláda zatím testuje plán, aby se postupně posouval až na 68 let. Nebude to z roku na rok jako ve Francii. Nový plán se vůbec netýká těch, jimž zbývá k penzi pár let. Zasáhnout má až lidi, kteří odejdou do důchodu po roce 2034. Současní padesátníci by měli jít v 66 letech. Třicátníci až v 68 letech. Jenže v rámci testování už Marian Jurečka začal sám svůj nápad rozmělňovat tím, že lidé, kteří pracují v těžkých profesích, a ti, kdo začali pracovat dřív, by také mohli do penze odejít dřív. Penze jsou hlavním pilířem všech změn, protože na ně padne skoro třetina státního rozpočtu. Dají se ale upravit tak, aby to lidi neděsilo, ale naopak lákalo. Vláda by se měla lidi snažit aktivně motivovat k práci do co nejvyššího věku. Třeba tím, že jim od určitého počtu odpracovaných let začne odpouštět platby všech daní a pojištění, pokud si vůbec nepožádají o důchod a budou dál pracovat. Nápadů, jak je motivovat k co nejdelší kariéře, se dá vymyslet mnohem víc. A ze změny penzí se tak pokusit udělat spíš lákadlo než hrozbu. Žádné takové vize ale zatím bohužel Fialovi ministři netestují.