Minulý týden jsme se dověděli zásadní rozhodnutí. Další dva jaderné bloky nám nebudou stavět Francouzi, ale Korejci. Kolem celé věci je mnoho neznámých, na které jsme od vlády zatím nedostali odpověď. Především to, kdo a jak přesně největší novodobou investici zaplatí a jak moc reálné (nebo spíš nereálné) je dodržení ceny 200 miliard korun za jeden blok. Další vývoj bude proto třeba pozorně sledovat. Od vládního kabinetu jsme ale čekali i výsledky jednání o důležitých klimaticko-energetických dokumentech. A zároveň i rozhodnutí o tom, jak dostat do zákona výbušné téma rozšíření emisních povolenek na benzin, naftu a plyn. To je věc politicky dost bolestivá a ještě bolestivější pro občany, na které bude mít podstatný ekonomický dopad. Den před vydáním tohoto čísla Týdeníku Echo měla vláda na programu další jednání. Podle veřejně dostupného programu jednání nebyla zásadní klimaticko-energetická agenda v plánu, vycházíme proto z toho, co je dosud známo.

Vláda měla původně jednat o Státní energetické koncepci, Národním klimaticko-energetickém plánu a Politice ochrany klimatu. Všechny jsou dohromady provázané, všechny souvisejí s Green Dealem, tedy s plněním zelených evropských závazků. Bez ohledu na to, co to bude stát. Změny se týkají všeho. Energetiky, průmyslu, dopravy, budov, které budou muset být bezemisní, nebo zemědělství. A stejně tak se téměř vším prolínají emisní povolenky, nástroj pro umělé zdražování všeho „špinavého“ a nechtěného. Z peněz získaných z prodeje povolenek se totiž zaplatí to chtěné, zelené.

Co se týče Státní energetické koncepce, ta má právě na cílené zdražování velkých výrobních zdrojů energie reagovat. Výroba elektřiny z uhlí je už teď ztrátová, což způsobil růst cen povolenek a naopak zlevňování silové elektřiny. Jenže v tuto chvíli ho realisticky nemáme čím nahradit, ačkoli vláda nejen v energetické koncepci tvrdí, že to je možné za pomoci plynových elektráren (než bude i zemní plyn jako palivo definitivně odsouzen), na které se povolenky také vztahují. Nám ale chybějí jak samotné paroplynové elektrárny, tak dlouhodobé kontrakty na dovoz plynu. Co tedy bude tím stabilním (záložním) zdrojem místo uhlí, není zřejmé. Máme závazky stavět další solární elektrárny a větrníky a zvyšovat jejich výkon. Do roku 2030 mají pokrývat 30 procent tuzemské spotřeby elektřiny. Opět je tu „ale“.

Trh je nastaven tak, že obnovitelné neboli podporované zdroje jsou v síti upřednostňovány a ostatní zdroje mají vytlačovat. Svou proměnlivostí ovšem vytvářejí problémy v přenosové soustavě. Buď vyrábějí málo a musejí najet záložní zdroje, nebo vyrábějí moc a vznikají přebytky. A to je špatně, protože dochází k destabilizaci přenosové soustavy. Potřebnou akumulaci přebytečné levné elektřiny nemáme zdaleka vyřešenu (souvisí s tzv. lex OZE III neboli novelou energetického zákona), což se ukazuje i na tom, jak váznou investice do solárních elektráren. Zatím je táhnou hlavně domácnosti a jejich soláry. Investoři totiž postrádají jistotu garantovaných výkupních cen a návratnost investice je pro ně v nedohlednu. Naše energetická koncepce samozřejmě počítá i s tím, že skončí naše soběstačnost ve výrobě elektřiny a její export. A také s tím, že budeme víceméně odkázáni na dovoz z Německa, které se přitom už samo stalo z vývozce elektřiny jejím dovozcem.

Tolik teď k energetické koncepci. Rozbuškou debaty minulého týdne se totiž stala hlavně unijní směrnice týkající se rozšíření emisních povolenek na dopravu a vytápění budov od roku 2027. Výbušné téma, které musí vládní koalice dostat do české legislativy. A zdá se, že by to velmi ráda obešla, což bylo vidět na snaze schovat směrnici pod novelu zákona o podmínkách obchodování s povolenkami, projednávanou v Poslanecké sněmovně. Nejraději by to odsunula až za volby v roce 2025. Rozšíření povolenek totiž bude mít zásadní dopad na všechny domácnosti, respektive všechny koncové spotřebitele. Těm se zelené přirážky v podobě povolenek, které budou muset distributoři pohonných hmot a plynárenské společnosti platit, promítnou do koncových cen. Distributorům kvůli zvýšeným nákladům nic jiného nezbude. S tím, že benzin, nafta i plyn zdraží, počítá už platná směrnice.

Takové změny lze politicky velmi špatně ustát. Premiér Fiala nejprve tvrdil, že jeho kabinet „nepřijme závazky nad rámec toho, co kvůli své nekompetenci odsouhlasila Babišova vláda“. Prý je „nejprve zmírní všude, kde to ještě půjde, a žádné zbytečné zdražování nepřipustí“. Ministr financí Stanjura zas tvrdí, že se Česko pokusí prosadit zrušení nebo podstatné odložení platnosti nového systému povolenek. Protože by „cenu povolenek zaplatily domácnosti a firmy“; a zároveň v systému nevidí „žádný bonus pro českou ekonomiku“. Takže vláda věří, že s novým europarlamentem je ve hře revize celé směrnice. Hodně štěstí.

Smutný je hlavně alibismus ve stylu „může za to Babiš“. Hlavní jednání o balíčku zelených opatření Fit for 55, ze kterého směrnice vycházejí a je to taková páteř Green Dealu, se vedla až za vlády Petra Fialy. Co vláda dělala, když členské země na Radě EU 29. června 2022 balíček odkývaly? Kývala taky, za přítomnosti tehdejší ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové. Od poloviny téhož roku jsme byli předsedající zemí EU. A zvládli jsme dojednat jasnější podobu jednotlivých opatření a zpřísnění pravidel, například pro energetickou náročnost budov. K finálnímu schválení závazné směrnice o rozšíření systému povolenek, tedy o cíleném zdražení paliv, došlo v dubnu loňského roku na Radě EU. Také jsme nijak neprotestovali. Takže ano, Andrej Babiš 13. prosince 2019 na Evropské radě posvětil začátek celého Green Dealu a cíl dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Do konce ale zelené tažení dovedla až vláda Petra Fialy. Neměla by tedy před občany mlčet o tom, jakou budoucnost jim připravila.