Uplynulo sto let od smrti Vladimira Iljiče Lenina. Což tak si tohoto démona dějin připomenout v lidském tónu? Podle rozšířeného a asi i oprávněného názoru neměl Lenin smysl pro humor. Ono také předpokládat něco takového u zakladatele nejtyranštějšího režimu moderní éry je jaksi nevhodné. Ale pouze tehdy, považujeme-li humor za pozitivní hodnotu, za něco zlidšťujícího. Existuje však i humor černý, ba démonický a právě z jistého pohledu lze říci, že Lenin byl jeho velmistrem, neřkuli géniem.

Jednou z oblíbených anekdotických hypotéz historiků modernismu je otázka vlivu Lenina na vznik dadaismu. Souvislosti jsou skutečně pozoruhodné: jak známo, dadaismus, nejdivočejší „styl“, kterým moderní doba kope do zadku starých pořádků, vzniká 5. února 1916 v kabaretu Voltaire na curyšské Spiegelgasse č. 1. Ani ne za čtrnáct dní se do stejné ulice, kde mimochodem sto let předtím napsal Georg Büchner nejrevolučnější drama evropského romantismu Vojcek, do domu č. 14 nastěhuje s ženou Naďou emigrant Uljanov-Lenin. Tam žije do začátku dubna.

Noguez jde ještě dál a autorství původu magického slova přisuzuje právě jemu. Lenin seděl v první řadě, tleskal a rytmicky vykřikoval „Da! da! Da! da!“ Kdo chce, nechť tomu věří. Mnohem podstatnější je, že záměry a intence dadaismu, vezmeme-li je vážně, se šokujícím způsobem zhmotnily v Leninově politické praxi. Dadaismus, jak známo, vyhlásil ve svých ztřeštěných programech válku všemu starému, měšťanskému, civilizovanému; opovrhoval kulturou, ač byl dílem intelektuálů, byl bezohledný, nenáviděl sentimentalitu a vůbec „velké hodnoty“, miloval chaos, tříšť, bláznoviny a kašpařiny. S krajním zjednodušením lze podobně popsat charakter leninismu s tím rozdílem, že na rozdíl od hříček výstředních umělců, kteří zanechali přece jen jistou stopu v moderním umění, měly Leninovy „realizace“ zničující dopad na osudy milionů lidí, již o dadaismu nikdy neslyšeli a jistě ani nechtěli. Podle Nogueze se Lenin podobal otci Ubuovi Alfréda Jarryho, jednoho z kmotrů dadaismu, který v monstrózní hyperbole rozvíjí a realizuje šílené žertíky mistra patafyziky. Revoluce je jedním velkým ubuovským představením, které je dirigováno smějícím se šílencem, jenž se postupně propadá do tmy duševní nemoci. Jeho nejlepším kouskem byla schopnost vznítit v lidech naději na lepší, spravedlivější svět: starý je ovšem třeba nejdříve krvavě, nelítostně podříznout. A vzápětí jim všechnu naději vzít a uvrhnout do otroctví, jaké dějiny jen tak nepoznaly. Otec Ubu by Leninovi zatleskal a záviděl.

A ještě jedna glosa na téma Lenin a Čechy: Antonín Zápotocký vzpomínal na vrcholný zážitek svého života. Hovořil v Kremlu s Leninem! Na co se funkcionáře z Kladna vůdce světového proletariátu ptal? Zda se v Čechách stále jedí švestkové knedlíky! Pak už šlo všechno skvěle. Soudruzi probrali možnosti revoluce v Evropě, Lenin je povzbudil a vzpomínal na Prahu, kde v roce 1912 zorganizoval tajnou bolševickou konferenci. Prahu si ovšem tehdy nevybral kvůli krásám města, ale proto, že policie se tu chovala k proticarským spiklencům tolerantně a hlavně byla poněkud zastrčená, což se mu hodilo: na sněm se nedostavilo mnoho delegátů a s menším počtem se mu lépe manipulovalo (Trockij tehdy uspořádal truckonferenci ve Vídni). O Čechy se Lenin nikdy příliš nezajímal, i když češtině věnoval zajímavý lingvistický postřeh, že je podobná polštině a je prý v ní mnoho „starobylých ruských slov“.

Leninova pražská návštěva zanechala stopy ve slovní hříčce „Lenin je v Ječný!“, ale také ve vzpomínkách Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, v kapitole Bruslili jsme s Leninem. Básník sice neměl to štěstí jako Zápotocký (nebo Šmeral a Olbracht) a s velkým Leninem nemluvil, ale je možné, že se setkali na stejném kluzišti. Lenin totiž byl náruživým bruslařem, a jakmile někde zamrzla řeka či rybník, už nasazoval „kaňky“. Činil to i v mrazivé Praze, kde si vyhlédl kluziště na stadionu SK Čechie na Žižkově, kousek od vily Tereza, kde bude za několik let sídlit sovětská mise. Tam to měl jedenáctiletý Seifert co by kamenem dohodil. A tak mohlo dojít k podivuhodnému setkání, či dokonce srážce: malý Seifert kroužil po stejném ledě jako menší muž s bradkou v astrachánové čepici. Možná tím chtěl Seifert naznačit, že přijde čas a bude v tom bruslit celý národ.