O Juraji Cintulovi, pachateli atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica, se píše jako o básníkovi a spisovateli, počítám, že ho to těší. Je to forma uznání jeho literárních snah, ne každý, kdo v životě sesmolil pár veršů, si automaticky zaslouží být označen za básníka. Ne každý, kdo vlastním nákladem vydal knihu, je spisovatel. Střelci z Handlové se ale toho označení dostalo, ve veřejném povědomí je zapsaný nejenom jako vrah, ale i jako literát. Když se stane podobně strašná věc, je zákonité, že veřejnost chce vědět co nejvíc co nejrychleji a fragmentům informací, které vyplavou na povrch jako první, se přikládá enormní důležitost. Musí na nich přece záležet, když jiné známé nejsou.

Lyrický mluvčí v té první citované básni sám sebe nějak vnímá, respektive by se tak vnímal rád. Jako lidový hrdina, rebel, zbojník, jehož zlí mocní tohoto světa mučí, ale on se jim nepoddá. Ten sen o sobě samém konfrontuje s realitou vlastní obyčejnosti. A v té druhé básni jako kdyby se už stal tím, kým chce být, může se vidět tak, jak být vnímán chce. Vyrostl. Vrátí úder. Ale komu? A proč?

Slovenští představitelé o atentátu na Fica mluví jako o politicky motivovaném. A také jako o důsledku vyhrocené atmosféry v polarizované zemi, asi tam nějaká souvislost je, na člověka má přece vliv atmosféra, již vdechuje, a to i v metaforickém smyslu. To, co je známo o Cintulových politických názorech, ale rozhodně neskládá obraz typického reprezentanta jednoho z těch současných pólů. Naopak se to zdá velice nekonzistentní. Protestoval proti politice současné vlády, její snaze ovládnout veřejnoprávní média a podobně. Zakládal jakési Hnutí proti násilí. Před lety se pohyboval kolem polovojenské organizace Slovenští branci, která chtěla chránit zemi před imigranty a měla společnou výcvikovou základnu s pověstnými proputinovskými Nočními vlky, řečnil na jejích srazech a recitoval tam vlastenecké verše. Jeho politické přesvědčení zjevně bylo velmi proměnlivé, nestálé. Názory na politiku ale nejsou pro člověka nutně definiční, bez ohledu na to, jaká důležitost se jim ve zkratkovité veřejné debatě přikládá, nejsou tím nejhlubším podložím, ze kterého vyrůstá lidská psýcha.

Cintula mohl být konzistentní jiným způsobem. Jeho sen, ambice, mohly být neměnné. Ve svých představách byl osamělým rebelem, který se chce postavit zlu a nepřejícnosti světa, hrdina, jehož „systém“ láme v kole. Pro takového člověka může být podružné, jakou tvář ten zlý svět v jeho představivosti má, jestli je to migrant, Rom (Cintula napsal jakousi protiromskou prózu) nebo jestli to je předseda vlády. Důležitá je kontinuita vzteklé a velikášské fantazie, pocitu křivdy, jejíž původci se v mysli mohou měnit, dokud člověk, který se podobným představám oddává, „nevyroste v chlapa, který vrací úder“.