Česká televize vysílá třetí a prý poslední řadu seriálu Modrá krev, tedy nové medailony českých a moravských šlechtických rodů v doprovodu (hraběte) Františka Kinského. Je to samozřejmě bulvár v nejlepším slova smyslu, ve smyslu služby dobré věci: relace nabízí příležitost seznámit se s osudy mnoha perzekvovaných spoluobčanů, přináležejících k jedné, dosti výlučné společenské vrstvě.

Jsou to příběhy bohaté, neopakovatelné, výjimečné, protože v nich jde nejen o obrovský majetek, nejprve ukradený státem, poté jím zpravidla v mnohem horším stavu navrácený, ale též o silné intelektuální a emocionální pouto s touto zemí. Seriál ho předestírá otevřeně a s neskrývanou fascinací fenoménem zodpovědného, nesobeckého, nevypočítavého vlastenectví, čímž nám umožňuje zamyslet se nad tím, jaké pouto k českým zemím cítíme my sami. Zda vůbec nějaké, a pokud nějaké, tak čím a jak se projevuje. To věru nejsou otázky, na něž by existovaly jednoduché odpovědi. Najít ty kloudné chce čas a odhodlání být sám k sobě upřímný a sám před sebou statečný.

Doposud odvysílané epizody nové řady Modré krve nabízejí různorodé příběhy. První díl byli Salmové, na nichž bylo poutavé třeba to, jak starohraběnka Marie Alžběta Salmová (která bohužel zemřela vloni a odvysílání premiéry se nedožila) si i po desetiletích ve Vídni udržela čistou moravštinu, či její vysvětlení, že děti neumějí česky, protože je po emigraci chtěla naučit pořádnou hochdeutsch, aby nemluvily panchartskou vídeňštinou, a tak čeština holt zůstala bokem – přesto se všichni cítí doma na Moravě. Následující Bořek-Dohalští z Dohalic jsou dnes chudí, žijí vlastně v podzámčí, respektive v někdejších zahradních domcích svých panství, či v měšťanských domech, věnují se uměleckým řemeslům, a ač dbají o rozvoj svého jména, na majetku nelpí.

Třetí Valdštejnové jsou jeden z nejstarších českých rodů a kdysi jeden z nejbohatších, jeden z těch, jenž byl vyvlastněn Benešovými dekrety už roku 1946, takže zpátky nic nedostal, respektive vlastní jenom maličký zámeček, původně lovecký, dnes spíše velkou vilu. A tu ještě vlastní muž, který je Valdštejn po přeslici, čili který není nositelem slavného jména. Jeho nositelům ovšem nevadí, že nemají nic, i tak se odhodlali bez znalosti českého jazyka už v devadesátých letech přistěhovat z Rakouska, získat občanství, podnikat u nás, starat se o zdejší kraje – prostě proto, že to tak je správné. Čtvrtí Daczičtí z Heslowa rovněž nemají žádný zámek ani veliký majetek, je to též rod chudší, ale bytostně spjatý s Kutnou Horou, kde jeho představitelka založila nadaci na podporu sociálně slabých dětí. A vůbec rod dbá na rozvoj města a řádný odkaz renomé svého jména.

Skutečně tedy nejde jenom o majetky, nýbrž o vztah k jazyku a ke správě věcí veřejných. Když se před šesti lety vysílala první řada Modré krve, byl jsem jí rovněž okouzlen, a rozhodl se proto pořídit pro Týdeník Echo rozhovor právě s průvodcem pořadu Františkem Kinským. Bylo zrovna období hledání kandidátů do druhé prezidentské volby proti obhajujícímu Miloši Zemanovi, a i díky nečekanému úspěchu seriálu byl Kinský jedním z těch, který by se lidem líbil. Mně taky, protože to, co seriál předvedl a předvádí dosud, je nadhled českých a moravských šlechticů nad krátkými kotrmelci tuzemských dějin, nad těmi hnisavými plivanci, jako byl komunismus, který v osmisetletých rodinných historiích vypadá jako rýma.

Kinský byl tehdy prvním obdobím starosta města Kostelec nad Orlicí, pak zvládl ještě jedno, dnes už je jenom v zastupitelstvu. Na prezidentskou kandidaturu jsem se ho tehdy ptal, zdvořile a se smíchem ji odmítl (však taky každý měl v paměti debakl Karla Schwarzenberga). Ale nechme republiku republikou: společné šlechtickým příběhům Modré krve je to, že zdejší aristokraté neměli po převratu v roce 1948 problém bez mrmlání a nářků žít a makat jako obyčejní lidé. Holt šlechta – to jsou manýry, nadhled, vkus a staletí starostí o regiony a stát. Chybí nám to, ne že ne.