Dnešní doba chová vědu a vědce v úctě. Všeobecně panuje názor, že vědci jsou vysoce racionální bytosti pracující výhradně s fakty, takže mohou na základě zkoumání různých zákonitostí a pomocí neustálého prověřování získaných poznatků dospívat k nezpochybnitelným závěrům. Jak je to ale s historií? Odpovědi bude hledat nový podcast s novinářem a mediálním manažerem Janem Vávrou a historikem Jakubem Rákosníkem.

Historie je rovněž pokládána za vědu, nakonec Historický ústav je součástí Akademie věd ČR. Z toho by vyplývalo, že historie je rovněž exaktní vědou pracující výhradně s fakty. Na druhou stranu existuje okřídlené rčení, že historii píší vítězové. Tento pohled podporuje skutečnost, že existuje řada různých výkladů historie – včetně naší historie – a že si o té samé události dnes vyprávíme třeba úplně jiný příběh, než jsme si o ní vyprávěli ještě před pár lety. Proměny různých výkladů historie ovšem nejsou dány tím, že bychom objevili nová a dosud neznámá fakta. Různé verze historických událostí spíše vypovídají o změnách našeho vnímání světa, tedy o proměnách hodnot, politickém klimatu a ideologiích. Historie je tak neustálý dialog mezi minulostí a přítomností.

Pro lidské jednání neexistují žádné fyzikální zákony, jaké platí v přírodních vědách. Na rozdíl o přírodních věd pracuje také historie s kategorií smyslu. Smysl je jak individuální, každý přece své jednání nějakým řídí, tak určený příslušností k nějakému společenství. Historici tedy sice používají sofistikovanou metodologii, jak pracovat s historickými prameny, ale zároveň musí umět konkrétní příběh odvyprávět, tedy dodat událostem nějaký smysl. A smysl jedné události se může měnit. Příkladem může být třeba proměna smyslu existence samostatného Československa. Při oslavách jeho vzniku v roce 1928 se jeho smysl jevil úplně jinak než třeba na jaře 1941, když čeští konzervativci přemítají o rozpínavém nacistickém Německu jako obnově Svaté říše římské. A v roce 1968 se jevil jinak, než dnes, kdy žádné Československo již neexistuje.

Historie jsou tedy příběhy, které píší vítězové. Spíše než vítězové válek ale píší historii zastánci zvítězivších hodnot. Příkladem může být třeba přístup k dětské práci, která je dnes něco odsouzeníhodného, zatímco v 19. století byla pokládána za nesmírně přínosnou pro rozvoj dětských dovedností.

Příběhy slouží také k budování identity. Tak František Palacký vytvořil svými nacionalistickými „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“ smysl dějin Čechů a zakódoval naše rozumění minulosti, které přežívá do dneška. Problém je ale v tom, že příběhy potřebují své hrdiny a padouchy a že obsazení hlavních rolí se často mění. Pro historika Václava Vladivoje Tomka byl třeba Jan Žižka národní hrdina, pro historika Josefa Pekaře náboženský fanatik, který destabilizoval české země. Přitom Tomek i Pekař byli profesionálové, vědci a oba měli k dispozici přibližně stejná fakta. Stejně tak husitské války jsou jednou vrcholem dějin, jindy obdobím chaosu, barbarství a všeobecného úpadku.

Zatímco minulost je tedy jen jedna, existuje mnoho historií. Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? Minulost nám totiž není dostupná ve své úplnosti, vytahujeme si z ní jen to, co považujeme za důležité. Historik Roy Porter přiblížil vytváření historie výstižným příměrem o noční obloze. Když se člověk dívá na noční oblohu, vidí ojedinělé hvězdy jako světla a pak temnotu. Každý v nich vidí něco jiného a spojuje si ta světýlka do různých souhvězdí. Pro historika jsou fakta z pramenů ony hvězdy a to, co je skryto v temnotě noční oblohy, si musí domýšlet.

Výklad historie je samozřejmě závislý na společenském klimatu, národním cítěním nebo politických názorech. Křesťanský historik bude na minulost nahlížet jinak než liberál nebo marxista. A neznamená to, že by někdo z nich byl nutně více vědecký než druhý. Navíc každý z nás si pamatuje něco jiného, takže svoji roli hraje i kolektivní paměť. To se ukázalo v roce 2020, kdy u nás vypukl konflikt o to, která paměť má být rozhodující pro výklad historie normalizace. Má to být paměť 3. odboje, tedy disidentů? Takzvaní revizionisté tvrdili, že represivní zkušenost má jen malá část populace, kdežto většina lidí žila v době normalizace život, v němž totalitární teror nezažívali. Historici musí vzít v úvahu více různých typů pamětí, které se střetávají a bývají rozporné a z nich se pokusit zkonstruovat relativně bezrozporný obraz minulosti. Příkladem může být třeba i náš vztah k první republice. Dnes na ni pohlížíme jako na zlatý věk demokracie, přitom po Mnichovu, a pak znovu po konci války lidé většinou poměry v první republice odsuzovali a panovalo všeobecné přesvědčení, že je to teď třeba dělat jinak. Pak porozumíme široce sdílenou podporu Národní fronty a omezeně demokratickému režimu třetí republiky.

S tím, jak je současná společnost stále více pluralistická a každý má právo na svůj názor, bude čím dál obtížnější prosadit jeden společný pohled na naši historii. Oběťmi se v poslední době stávají často pomníky našich hrdinů. U nás to kromě dobře známého Koněva odnesl i pomník Winstona Churchilla, kterého jsme dlouho pokládali za přemožitele Hitlera, ale v poslední době se prosazuje i názor, že jde o kolonialistu přesvědčeného o rasové nadřazenosti bělochů, který byl odpovědný za hladomor v Bengálsku v roce 1943, během kterého zemřely skoro tři miliony lidí. Pokud v pluralistické společnosti nad velikánem Churchillem převáží obraz Churchilla kolonialisty, pomník ztrácí legitimitu. Ovšem jak zdůrazňuje historik Jakub Rákosník, my jsme nepostavili pomník nějakému velikánovi, ale našim hodnotám. Hrdinu potřebujeme kvůli tomu, že ztělesňuje hodnoty, které většinově považujeme za správné.

Se stále více pluralistickou společností bude pomníků hrdinů minulosti nepochybně ubývat. Nepůjde ale o žádný boj o historickou pravdu. Bude to boj o naše hodnoty. A budeme se muset smířit s tím, že minulost bude stále méně jednoznačná. Podobně jako náš názor na současný svět.

Stáhnout MP3