V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje. Obzvlášť když novinky potvrzují limit, jenž u nás žánr trápí dlouhodobě, totiž potřebu autorů být za jakoukoli cenu vtipný.

Princ Mamánek

Režijní a producentský debut pořád ještě především herce Jana Budaře, k němuž si ovšem rovněž napsal scénář a složil hudbu. Příběh o šlechtici, který vyrostl a dospěl, aniž opustil brány královského zámku a poznal svět aspoň za humny, a který je k tomu najednou donucen nikoli z vlastního rozhodnutí a domů se smí vrátit až poté, co se utká s překážkami, jež ho na jeho pouti čekají. Vlastně je to vyprávění o hloupém Honzovi, rozvinuté o tvrzení, že totéž zápecnictví se nevyhýbá ani lépe postaveným společenským vrstvám. Ze tří pohádek promítaných v kině tato nejvíc sází na originální výtvarný styl a na humor, jednu z tradic české pohádky.

Ta ale zakládá taky její potíže, protože právě přes vtip a žoviální herectví známých herců, již se neustále přátelsky pošťuchují (tyto polohy retardující děj jim jdou uvěřitelněji než polohy civilní, jež by děj naopak měly posouvat), buduje nejednoznačný fikční svět, v němž nejsou jasná pravidla ani způsob vyprávění. Bez zřejmých motivací se v něm mísí a mění dějové linie, takže výsledkem je chaos a nepředvídatelný příběh, jenž je nejen pro děti nesrozumitelný – ověřeno na vlastním potomkovi, ale i na reakcích dalších dětí z navštívené projekce. Konkrétněji: například není jasné, proč královnu matku a smrt hraje táž herečka (znamená to, že smrt poznáváme s tváří té, která nám život dala?), není jasné, proč při setkání se smrtí se film stává surreálným (což je sice příjemný úkrok od nezávazné bodrosti, leč právě zmatečný), není jasné, proč Mamánek dostává úkoly od starého dubu nebo proč se do něj zamiluje děvečka v hospodě. Takových otázek je bezpočet.

Touha po logice filmového vyprávění je samozřejmě nárok zpochybnitelný a snadno vyvratitelný příklady mnohých děl, kde je po ní veta, ale divákovi to nebrání se bavit (příklady buďtež pohádka Třetí princ nebo bondovky). Teprve když celek nefunguje, je nudný nebo přehlcený, a když dynamika jeho vyprávění drhne, začne se v něm divák šťourat jako v porouchaném motoru a hledat, kde by šla mašina spravit, aby se rozjela. To je bohužel případ Prince Mamánka, snímku, jejž pozřely ambice stvořit pohádku, v níž bude všechno: klasické schéma i jeho moderní ironizace, vážná nota, láska, mýtus a především – jak je to slovo přiléhavé i coby zpochybnění – sranda.

Princezna zakletá v čase 2

V tomto filmu Petra Kubíka se přímo navazuje na děj předešlého vyprávění – a navazuje se jistěže proto, že u diváků slavilo úspěch. Patrně proto, že jeho vyprávěcí metoda byla svůdná, přitažlivá, přitom problematická: šlo (a rovněž podruhé jde) o odvar postupů z jiných snímků. Ovšem nikoli vytahovaných z pozapomenutí, tedy objevovaných a svěže uplatňovaných, nýbrž z postupů docela nedávných, tedy připomínaných, aby je bylo lze bezpečně poznat (strukturou příběhu najmě populární komiksové vyprávěnky společnosti Marvel, výtvarným pojetím zas standardy literární a herní fantasy). Je to postup fikaný, neboť jeho důsledným uplatněním od úvodního souboje hlavní hrdinky se zlými démony po závěrečné titulky s humornou doplňkovou scénou lze propadnout dojmu, že tuzemská produkce se vyrovná zahraničním velkofilmům, a je tudíž nehledě na své nedostatky světová. Divák, který takové iluzi podlehne, snadno uvěří, že našinec si nezadá s americkým studiem, jelikož tam, kde mu chybí rozpočet, pomůže mu pověstná česká šikovnost. Vlastně je to zas vyprávění o Jeníkovi, který když se rozhlédl po okolí, doma ke štěstí přišel.

Na svět se vrátil zlý alchymista Alazar (není jisté, že se jeho jméno píše právě takto) a rozhodl se dokončit svůj starý plán, jenž mu kdysi byl překažen – a to ovládnout pět magických prvorun času, prostoru, smrti atd. a stát se nesmrtelným. Většinou se film odehrává ve městě zvaném Oberon, domově světové alchymistické rady, která vychovává mladé následovníky, učí je používat runy a čarovat s nimi pro dobro lidí. Samozřejmě Alazar neboli samozvaný Pán run skoro zvítězí, než mu plány naštěstí překazí trojice hrdinů známá z prvního dílu – princezna, princ a jejich věčný křen, dobromyslná alchymistka, která tentokrát musí svést boj se svým egem. Rozhodujícím chvilkovým zapojením záporačky z předešlého dílu je pro případ nového úspěchu důvtipně zaděláno na třetí díl. Ze snímku rušivě trčí dialogy, na rozdíl od Mamánka – jenž k nim směřuje a opájí se jimi – pronášené přízemní češtinou a odbyté, protože tvoří pouhou výplň mezi akcemi.

Vztah k jazyku coby málo podstatnému prvku je konečně něco, co z Princezny zakleté v čase tvoří dílo stojící za pozornost, neboť signalizuje potenciální změnu uvažování zdejších filmařů, jejichž nastupující generace možná budou více než na tradiční pomalé vyprávění řečí sázet pod vlivem internetu, počítačových her, sociálních sítí a zrychleného střihu na vyprávění obrazem. Co tím český film ztratí, pokud vůbec něco, a co případně získá, se dovíme, pakliže tato tendence skutečně získá vrch.

Největší dar

Prozatím s ní soupeří vyprávění, jež se obrací k jiné zdejší tradici – k vesnici a domnělému jejímu čistšímu způsobu života stojícímu na souznění s přírodou a na porozumění jejím cyklům. Kdesi v horách žijí pohanští slovanští bohové a hodují spolu či se sváří o moc; konkrétně bohyně zimy Morena by pro sebe ráda uchvátila vládu nad ročními obdobími a panovala celý rok, a tak zosnuje plán, jak připravit o moc bohyni jara Vesnu, což se jí na chvíli skutečně podaří, než se o její proradnosti doví díky udání bohyň léta a podzimu nejvyšší slovanský bůh Svarožic a učiní Moreniným kejklím přítrž.

Stojí za připomínku, že stejně jako náměty předešlých dvou titulů dává také tento smysl a sám o sobě funguje při převyprávění jako příslib dobrého příběhu. Potíž je až to, jak je rozvinut: především je vyprávěn proto, aby divák nahlédl do krásných stavení valašského muzea v přírodě a uvědomil si, že Valašsko je kraj, kde stále žijí prastaré tradice a paměť lidí nepřišla o vzpomínku na původní (to jest staletí starý) způsob života. A tak lidé ztěžka orají, sekají dříví, derou peří a konají další práce zásadně s úsměvem a spokojeni, že se daří, protože tak se žilo ideálně, ve vztazích zásadně kvalitních a bez hádek, a proto je špatně, že jsme na takový ráj rezignovali. Dokonce ani veliký hlad není na obtíž, když se lidé spolu zasmějí (to jen ten největší dar, který nám byl dán: lidský smích, proto se ve filmu ustavičně někdo něčemu chechtá). Takové líčení je samozřejmě pohádka sama o sobě, ale aby jí nebylo málo, je správnost valašského pohledu na svět podpořena tím, že bůh zábavy, hojnosti a veselí Radegast servíruje svým druhům místo piva či vína… jistěže slivovici, jediný skutečný poklad valašských hor.

Jelikož Valašsko patří ke krajům silné víry, není ve snímku nouze o náboženské disputace, zda správnou nadpozemskou entitou je „bůh pana faráře“, anebo dávní bohové slovanští. Několikrát se připomene Ježíš, ale nikdy nepadne jeho jméno, stejně jako nezazní výraz křesťanství, zato Vesně nedělá potíže přebývat ve stavení pod velikým krucifixem. Je to jistě příkladný náboženský dialog, ale citlivějším náturám možná újmu způsobí. Otázka totiž je, pro koho je snímek určen, jelikož děti (přinejmenším ty z absolvované projekce) v takových místech znovu tápou, jak k prezentovanému vyprávění přistoupit a jak je uchopit. Ale snad jde o dílo určené dospělým, vždyť předešlé snímky režisérky a scenáristky Marty Santovjákové Gerlíkové (na Největším daru pracovala, jak je jejím zvykem, znovu v tandemu, tentokrát s Dariou Hrubou) usilovaly být reklamou na Valašsko jako prostor rázovitého uvažování a výjimečně dobrosrdečných obyvatel. Takové zaklínadlo fungovalo především na místní – takže napříč republikou jsou ony filmy známé málo, zato na Valachách z nich byly šlágry, na něž diváci chodili opakovaně.

Ale protože pohádky mají mít dobrý konec, tak aby nebylo tak marnivě, jak bylo konstatováno, dodejme smířlivě: pojí-li tři promítané filmy potřeba vztáhnout se (byť negativně) k některé tradici zdejšího způsobu filmového vyprávění, znamená to, že jde pořád o živý žánr, jenž přinese vbrzku další díla, a že se to tedy příště může podařit lépe.