Udělení Řádu Bílého lva Karlu Schwarzenbergovi je ten nejlepší způsob, jak oslavit letošní 28. říjen. Ať už to napadlo kohokoli, je dobře, že ho to napadlo. Dalo by se říct, že i ty, kteří třeba z generála Pavla na onom místě nemuseli být nadšeni, mohou uznat, že v tomhle ohledu se to vyplatilo. Samozřejmě, že Karla Schwarzenberga mohli vyznamenat už předchozí prezidenti, ale je to asi nenapadlo… Nebo napadlo, a hned se toho lekli, že by to bylo nad jejich úroveň. Jediný, kdo ho tím řádem vyznamenat nemohl, byl Václav Havel, kterému by to nejspíš jeho přítel Karel rozmluvil.

Bílý lev je republikánský řád, ale je tam ten heraldický lev, který je znakem království, takže vlastně kontinuity, která nějak pokračuje ve státu, kterému po roku 1918 sloužil i Schwarzenbergův konzervativní otec Karel VI., stejně jako mu sloužil v moderní době jeho syn, tedy náš Karel VII.

Na to zajisté potřebovali lidi, a právě soulad rozumné správy a píle „poddaných“ je tím, co v těch jimi spravovaných krajinách, tedy v jižních Čechách, obdivujeme ještě a právě dnes: i když mnohé se zničilo a jen těžce se zvedá z trosek. A mnohé se nikdy už do těch švancenberských časů nevrátí, bohužel. Ale ten hlavní nátisk, jak se říká: imprint, je schwarzenbergovský. Jedna z hodnot návratu hlavy jejich rodu po roce 1989 do Čech je, že s ním se aspoň náznak naděje vrátil, nebo aspoň na ni nedalo už tak lehce zapomenout.

Osobnost Karla Schwarzenberga totiž vystupuje ve zdejším prostředí jako pozoruhodný úkaz, jenž dokazuje, že některé hodnoty z něj nelze jen tak odstranit. Historicky by se dalo říci, že „úkaz Schwarzenberg“ měl přestat před osmdesáti lety existovat, ale dějiny nelze jen tak oklamat a podvést. V tom člověk cítil velkou satisfakci, byť měla někdy hořkou příchuť.

Karel Schwarzenberg je člověk hodný různých řádů, lze předpokládat, že mnohých je už i nositel. Jsou to řády nejspíš historické a souvisejí s jeho rodovým původem. Je důležité říct, že ten mu život na jedné straně ulehčil a zpestřil (kdo by nechtěl znát předky do 13. století a mít prapradědečka vítěze nad Napoleonem?), ale na druhé straně ztížil a zkomplikoval, že by takovou nálož slabší charakter třeba neunesl.

Čím víc se o něm člověk dozvídá, tím víc se mu jeví, že se jeho život skutečně řídil tím, co mají Schwarzenbergové napsáno v rodovém znaku: Nil nisi rectum: Nic než rovně, nikdy jinak než spravedlivě. Tato spravedlnost přitom nebyla žádná umanutost ublíženého člověka, kterého z jeho milovaného kraje u Orlíku v dětství s rodiči vyhnali, ale víra, že věci se mohou zlepšit a napravit, protože spravedlnost je prostě na jeho straně. Na straně srdce, který tuhle zemi nikdy nepřestal milovat, tím spíš, že o ní věděl své.

Tahle víra, spojená s laskavým a vlídným charakterem, smyslem pro humor, šarmem střiženým s bohémskou letorou se v jeho případě zázračně protkla a dějinami, které si jednou vybraly spíš lepší stranu. Karel

Schwarzenberg neváhal ani chvíli mezi zajisté příjemným, možná i pohodlným životem v bohatém Rakousku a návratem do svých zbídačelých Čech. Ten návrat přitom byl možná větším obohacením pro ty, ke kterým se vracel než pro něj samotného. Ale jeho rozhodnutí být se svými Čech ve svých Čechách bylo a je pro něj osudové a ti, kdo jen trochu mají srdce a jsou schopni věci posuzovat, nikdy za něj nebudou dostatečně vděčni.

Nevím, jestli právě to je důvod těch, kteří o Bílém lvu rozhodují, ale pro člověka, který toho návratu byl a je trochu svědkem, o tom není už dávno nejmenších pochyb. Karlu Schwarzenberg byl cosi jako bílý lev odpradávna a věřme, že ještě dlouho bude.