Ze Sudet, původně neškodného oronyma (vlastního jména pro hory, pohoří, údolí atd.), pravděpodobně keltského původu, se ve dvacátém století stal výbušný terminus politicus. Slovo Sudety strašilo několik generací Čechů – jistě ne proto, že se uplatnilo v botanice (violka sudetská, Viola sudetica) či v zoologii (ovád sudetský, Tabanus sudeticus), nýbrž proto, že se ozývá z názvů Sudetoněmecká strana či Sudetoněmecký landsmanšaft. Zdá se, že díky generační střídě je dnes už víc těch, které neděsí.

Důkazem je název letos vydaného souboru publicistiky Stanislava Dvořáka: do titulu se dostalo adjektivum, do podtitulu pro jistotu i substantivum: Sudetský tulák / Z historie i současnosti Sudet. Z oněch sedmi slov je nejdůležitější předložka z. Naznačuje, že jde o zlomky, střípky, mozaiku, kaleidoskop (či jak se takovým literárním patchworkům říká), tedy směs útvarů, jejichž rozsah sice nakrmí knihu, jenže je nesystematický a nevyrovnaný. Jistěže jsou to současně otevřená dvířka k pokračováním; pokud kniha na trhu uspěje, může vzniknout Sudetský tulák II, Sudetský tulák III atd. Tedy nové příběhy. Co však s těmi, které by si zasloužily větší plochu a zevrubnější propracování? Vrátí se k nim autor? To sotva.

Nevíme, zda náš „tulák“ (v prostoru i čase) všechny popisované lokality opravdu prochodil (na obálce je vyobrazen pár turistických pánských střevíců, pověšených za tkaničky na hřebíku zatlučeném do zdi, což je místo pro odložení obuvi ne právě obvyklé), avšak vzhledem k tomu, že je uváděn jako autor většiny fotografií, věříme, že daná místa navštívil, ať už se tam dopravil jakkoli. Ale není to důležité, nejde o bedekr, nejsou tu žádné mapy. Pan Dvořák prý „zná Sudety jako nikdo jiný“ (pane jo!) a předkládá nám „příběhy, které takřka nebo úplně upadly do zapomnění“. Takové si samozřejmě kdekdo chce přečíst. Jenže s tím pádem do zapomnění, jak se při četbě ukáže, to nakonec není tak horké.

Tak třeba třináctá kapitola z celkových čtyřiatřiceti se jmenuje bulvárně Pražský orloj stvořil mistr z Kadaně, Jirásek mystifikoval národ (nezapomněl pan Dvořák, že Jiráskovo dílo má v titulu slovo „pověsti“?). Dobrá, Mikuláš z Kadaně. A co jako? To už se ví nějakých šedesát let. Kadaň se k rodákovi hlásí, v roce 2010 mu tam odhalili pamětní desku. Kolikrát jsme to už četli? Pojednání v knize Sudetský tulák je konspekt z Wikipedie, konkrétně z hesla Staroměstský orloj. Tam je i vyloženo, jak Jirásek přišel na Hanuše. Pan Dvořák se nedostal ani do útrob orloje, vyfotografoval si ho z míst, kde stávají turisté. To i takový Miroslav Ivanov by tam snad vlezl.

Objevná není ani kapitola Karel Čapek v Sudetech / U nás v Chiesch šprechtíme česky. „Tulák“ sice ví o románě Marie Šulcové Kruh mého času, přečetl si i dva články Karla Čapka o hraběti Lažanském, bohužel už se nepropracoval k zjištění, že v době služby u Lažanských na zámku v Chyši (podle pana Dvořáka v Chyších), konkrétně v květnu 1917, podepsal Čapek manifest českých spisovatelů, jeho slovy „revoluční akt intelektuálů“ (významem i nebezpečím pro signatáře srovnatelný s Chartou 77). I po deseti letech vzpomínal Čapek na „nesmírnou mravní úlevu, na tu největší radost z let války, že je možno něco učinit, mít sebenepatrnější podíl na kousku boje a rizika, smět spoluprojevit to, čím jsme se dusili, več jsme doufali a čím jsme žili pod tíhou oněch dnů“.

A když už máme dojem, že autor je objevný, zjistíme, že mocně opisuje – od sebe sama. Autor pohádky Čarodějův učeň skrýval desítky let nacistický hřích. Prima. Jenže osudy libereckého rodáka Otfrieda Preusslera už nám pan Dvořák vylíčil v článku téhož názvu s formulacemi navlas stejnými: Autor pohádky Čarodějův učeň skrýval desítky let nacistický hřích (Novinky.cz 8. 11. 2020). Proč ne, slušnost ovšem velí to přiznat.

„Dnes už se o historii severočeského a západočeského pohraničí psát může,“ libuje si spisovatel. Ano, dokonce dvakrát totéž.

Stanislav Dvořák: Sudetský tulák / Z historie i současnosti Sudet. Nakladatelství Garamond, Praha, 168 str.