Tomu se lze jen smát. Od slovenských prezidentských voleb uplynulo sotva nějakých deset dní, a z Roberta Fica je najednou spojenec Ukrajiny. Na společném zasedání slovenské vlády s ukrajinskou se Fico pobratřil se svým ukrajinským protějškem (jak jinak ty fotografie mužného objetí charakterizovat?), premiérem země, již před pár měsíci označil za zkorumpovanou a nesuverénní. O kom mluvil, když se mu svěřil, že „možná si naši lidé ani neuvědomují rozsah a rozměr tragédie, které čelíte“? Že by o sobě, když v lednu prohlásil, že v Kyjevě ani žádná válka není?

Fico nejprve inkasoval body za výroky, které u něho doma zjevně rezonují, a navíc vyprovokoval Petra Fialu ke zrušení společného zasedání české a slovenské vlády, což se u nás některým lidem nelíbilo. A pak bez mrknutí oka úplně otočí. Míra pohrdání, s níž Fico přistupuje k lidem, kteří ho poslouchají, musí být nekonečná.

Ale nezapomeňme, že ti, kteří se nechávají napálit, se kterými si Fico hraje jako s tenisákem, jsou všichni. Nejen ti, kteří ho chválili, že takřka samojediný v Evropě má odvahu říct „pravdu“ o Ukrajině, ale i ti, kdo se nad tím pohoršovali a odsuzovali ho – u nás i na Slovensku. Fico je na scéně už dost dlouho na to, aby každému došlo, že je oportunista a cynik a jeho rétoriku nemá cenu vnímat jinak než cynicky.

Ze Slovenska jsme taky vyslechli tvrzení, že se vrací komunismus. Ten pocit má několik veřejně známých osobností, s nimiž západní firmy rozvázaly PR smlouvy kvůli tomu, že ve volbách podporovaly Pellegriniho. Je třeba uznat, že to má určité iritující rysy současného kapitalismu. „Woke capital“ se vkládá do politiky, a to zásadně na straně těch, kteří jsou zaškatulkováni jako „liberální“, a proti těm zaškatulkovaným jako „populisté“ či „národovci“.

Ale do politiky se vložili i dotyční influenceři a je, nebo aspoň bývala pravda, že velké firmy chtějí vystupovat apoliticky. I když ovšem osoba z Renaultu přiznává, že nejde jen o francouzskou centrálu, ale že celý slovenský tým firmy je „na opačné straně“. Tedy nikoli apolitický.

Ale těžko nad nimi ronit slzy, když si uvědomíme, co vlastně tito lidé dělají. Nechávají si platit za to, že budou propagovat určitý výrobek. Že budou říkat, jak je dobrý a jak ho mají rádi. Člověk méně sžitý se současným marketingem by to označil za lhaní za peníze. A nepřišli o svobodu projevu. Mohou si dál říkat, co chtějí, přijdou jen o peníze či v případě influencerky Alagič jen o jejich vidinu, v případě zápasníka Végha zřejmě taky o používání Renaultu Trafic. Stejně ho teď nemá rád. A není to jako za komunismu, tehdy svoboda projevu neexistovala, nikdo o žádné PR smlouvy nepřicházel, protože nikdo žádné neměl a renaulty se na Slovensku neprodávaly. Milost pozdního zrození, jak se říká.

Stejně tak by měl sáhnout po nějaké historické knize Cyril Svoboda, který si stěžuje, že je vystaven lidoveckému stalinismu. To proto, že ho místopředseda strany Hladík vyzývá k odchodu ze strany – kvůli názorům na Ukrajinu.

Jistěže má Hladíkovo jednání prvek jistého humbuku či politikaření, ale to přece v politice tak bývá. Stejně tak je v politice běžné, že strana zastává určité postoje, a když se někdo neshoduje s těmi, které vedení označí za zásadní, tak je logické, aby odešel. I když u Svobody by bylo logické, aby odešel či byl odejit už dávno, třeba když se v roce 2018 stal poradcem premiéra Babiše, proti němuž byla jeho strana v opozici. Proč vlastně v té straně, s níž dost často nesouhlasí, pořád je? Ještě kvůli něčemu jinému než kvůli tomu, že „bývalého ministra zahraničí“ pozvou na různé sešlosti spíš než „expředsedu politické strany, který ji přivedl mimo parlament a nakonec z ní byl vyloučen“?

Ale ten stalinismus si Svoboda opravdu mohl odpustit. Nikdy nebyl moc dobrý rétor, vždy jako by při hledání výrazových prostředků sahal o přihrádku vedle, ale jak mu tohle mohlo připadat přiléhavé? Kdyby v lidové straně bujel stalinismus, poznalo by se to podle toho, že by se Svoboda klepal strachy a ani by necekl, natož aby kritizoval stranickou linii v rozhovoru pro zahraniční rozhlas.