Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová promluvila Robertu Ficovi do skládání vlády. Nechce jmenovat Rudolfa Huliaka ministrem životního prostředí, a dokud si Fico nesežene jiného, zřejmě se odkládá ustavení vlády. Zda tím prezidentka překračuje své pravomoci, nechejme vnitropolitické debatě na Slovensku. Ale zdůvodnění tohoto faktického veta má přesah i za slovenské hranice.

Citujme prezidentskou kancelář: „Kandidát, který dlouhodobě neuznává vědecký konsensus o změně klimatu a žádná skutečná klimatická krize podle něj neexistuje, nemůže vést a reprezentovat resort, jehož hlavním úkolem je ve smyslu zákona právě ochrana přírody a krajiny a klimatického systému Země.“ Vzácně se podaří demonstrovat tolik předpojatosti uvnitř jednoho souvětí.

Mánie často mívají nějaký moment, od kterého je jejich iracionalita vidět pouhým nepředpojatým okem. V covidové éře byla takovým momentem trapná povinnost nosit roušku na ulici či v parku. U klimatické politiky by se takovým momentem, kdy je vidět obnaženost politiků a „expertů“, mohlo stát používání obratu „klimatická krize“.

Jak zdůrazňuje Světová klimatická deklarace, podepsaná stovkami vědců a veřejně známých osob, „svět se otepluje výrazně pomaleji, než jak předpovídal Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC),“ a „mezera mezi skutečným světem a vymodelovaným světem nám prozrazuje, že k porozumění klimatické změně máme daleko“. Zprůměrované scénáře IPCC od raných 90. let předpovídaly oteplování dvakrát rychlejší, než jak ho měří satelitní řada Univerzity v Alabamě, přičemž emisí skleníkových plynů byla mezitím vypuštěna naopak jen polovina předpokládaného množství. Deklarace připomíná, že ani přírodních katastrof (hurikány, tornáda aj.) nepřibývá, na což jsou také statistiky. Podtitul deklarace zní: „Žádná klimatická krize se nekoná.“

Ocitli jsme se v éře, kdy vrstvy s lepším socioekonomickým postavením, lepším vzděláním a s povědomím přináležitosti k elitě volí politiky, kteří se bez odporu podrobují zcela iracionálnímu kultu. A kdy zdravou skepsi formulují nanejvýš tak „dezoláti“.

U nás, kde je posledním zbývajícím étosem vládní koalice boj s dezoláty, jimž se většinou říká populisté, tomu není jinak. Česká vláda ve středu jen tak přijala další zostření pochodu k transformaci energetiky, abychom vyhověli cílům Evropské unie. Takzvaný klimaticko-energetický plán stanoví podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě k roku 2030 celých 30 procent, zatímco dosud se plánovalo 22 procent. Tato divoká horečka zelené elektřiny si vyžádá dodatečné stovky miliard korun do přenosové soustavy, do sítí, které zaplatí každý plátce daně. Vládnou nám radikálové (částečně) v konzervativním rouše. Ti naši o klimatické krizi sice zpravidla nemluví, ale chovají se, jako kdyby už byla v plném proudu.