John Cale mě naučil, jak vůbec vnímat hudbu. Tedy jako sílu, která k vám mluví ještě předtím, než si nějakou desku vůbec pustíte. Obraz Velvet Underground, jak ti lidé působí, jak vypadají, je totiž stejně důležitý jako to, co pak tvoří. Velveti právě tímhle, ne nutně svým zvukem, ovlivnili řadu kapel sedmdesátých let z New Yorku i novou vlnu kytarových kapel v čele s The Strokes. Caleův přístup k tvorbě ukazuje, že ty nejkrásnější věci často nejsou dokonalé a naopak že mnohem zajímavější hudba vzniká při neustálém procesu hledání něčeho nového namísto naplňování předem daných škatulek či věčného očekávání publika. Navíc se jako producent zasloužil o debuty The Stooges a Modern Lovers.

Pravidla je dobré začít porušovat, až když je všechna dobře znáte. Není náhoda, že když se v roce 1990 sešli John Cale a Brian Eno, dva pánové zatížení klasickým hudebním vzděláním, vznikla z toho jedna z nejpřístupnějších a nejhitovějších desek jejich kariér. Právě Wrong Way Up nové album Poptical Illusion v lecčem připomene, nejde však o nostalgické vzpomínání či opakování toho, co už fungovalo. Nejvíc je to slyšet asi v písni How We See The Light. Cale se zamýšlí nad koncem vztahu a nevidí ho jako ztrátu času, ale jako šanci poučit se. V pozadí se vznášejí různé šumy a euforický klavír, u kterého si lze vzpomenout i na jeho skvělou desku Paris 1919. Celkově zvuk alba působí velmi uvolněně, zasněně a vzdušně, jako by v písních zbýval prostor pro něco nedořečeného, motivy se spíš vznášejí a často se úplně ztratí, jako by jim na sobě moc nezáleželo. Právě schopností vytvořit geniální melodii, kterou ale vzápětí bez výčitek zahodíte nebo ji nějak pokřivíte, je Cale pověstný.

Studoval u skladatelů jako John Cage nebo Iannix Xenakis – a právě na něj v aktuálním rozhovoru pro časopis Rolling Stone vzpomíná: „Xenakis byl architekt. Pak přišel sarkasticky k hudbě a prostě ji spálil. Například u Philipsova pavilonu a úhlů designu samotné budovy mluvil o tom, jak mu úhel střechy ukáže, kam půjde glissando pro housle v Pithopraktě. Takže to bylo něco jako Chyť mě, jestli to dokážeš. Chci říct, že když chcete dělat avantgardní hudbu, můžete ji najít kdekoli“, vysvětluje. Cale dodnes praktikuje svou oblíbenou strategii a mísí až transcendentní melodie s disharmonickým dronem v pozadí. Míchá krásné se zdánlivě ošklivým, tím se vysmívá rozdělování na nízké a vysoké umění, stejně jako kdysi ve Velvet Underground překlenul příkopy mezi zaťatou akademičností a živelnou energií rokenrolu. Navíc nepřestává hledat. V písni Edge of Reason slyšíme trapové beaty, Cale tu využívá technologie k vytváření vícerozměrných textur a překvapivých motivů.

„Když jsem byl na gymnáziu, snažil jsem se poslouchat co nejvíc vážné hudby, a teď poslouchám co nejvíc hip hopu. Mám rád vřelost Dilly. Je tu i Earl Sweatshirt; Vince Staples; Tyler, the Creator,“ dává odpověď všem těm duchem starým lidem, kteří říkají, že hip hop je blbost a oni zůstanou u svých klasických kapel. Naprogramované beaty tu tančí před osamělými syntezátory, překotně horečné vokály se znenadání zklidní, vždy ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. V písní I’m Angry zní Cale paradoxně tak zranitelně a jemně jako snad ještě nikdy. V jednu chvíli zní radikálněji než většina současných kytarovek (zničující reverb v písni Shark Shark), hned poté je éterický a křehký. Nic tu není úplně temné, ale ani jasné a čistě popové. Nejednoznačnost je obsažena v každé skladbě, jsme zahlceni kontrastními zvuky – rychlé bicí střídají tiché varhany a nad tím vším poletuje Caleův baryton. Párkrát jsem hledal, odkud v bytě přichází ten podivný zvuk – a bylo to samozřejmě z reproduktorů, odkud zněla Poptical Illusion. Znělo mi to vzdáleně jako něco, co sice poslouchám, ale nepatří to sem.

„Make it happen for you in the future / It’s a better life than in your past,“ zpívá Cale v písni Davies And Wales. A nejsou to od něho jen prázdné řeči. To, co zpívá, i sám žije. Ve dvaaosmdesáti letech natočil jednu z nejpozoruhodnějších desek své sólové kariéry.

John Cale: Poptical Illusion, Domino, 2024, 64 min.