Původně jsem se chtěla dotknout trudného životního příběhu Shulamith Firestonové, vlivné feministky, na kterou se odvolává knižní apel „Zrušte rodinu – manifest péče a osvobození“. Ta proslula jiným, v roce 1970 vydaným manifestem, který nazvala Dialektika sexu: důvody pro feministickou revoluci. V něm argumentuje, že ženy ze sebe nikdy nesejmou tíživé okovy patriarchátu, dokud se neosvobodí od břímě samotné reprodukce; navrhuje tudíž, že se nenarozené děti jednoho dne prostě budou muset vyvíjet mimo mateřskou dělohu. Pokud se ženy nemohou na rozmnožování podílet zcela stejně jako muži, tak ať se na něm nepodílejí vůbec; tolik slečna Firestonová.

Slečna Firestonová žila v době, kdy dělohy ještě měly pouze ženy, těhotného muže by si zřejmě ani ona nedokázala představit, byť teorie genderu tenkrát právě i díky ní zapouštěla své nenápadné, rozkladné kořeny; pro naši zprávu o knize, která vyzývá k demontáži rodiny, protože prý jednomu způsobuje těžkosti, je ale důležitější, že muže s dělohou si její advokáti z českého webu s názvem Druhá: směna dovedou představit velmi dobře. A mnohem, mnohem víc.

To nejhorší nejdřív. Webovky se v podstatě nedají číst, a to ze dvou důvodů. Důvodem prvním je ortodoxní používání i*y v podmětech i přísudcích a s tím související demontáž českých vět. Generické maskulinum bylo lidovým soudem samozřejmě již dávno odsouzeno jako přežilé, respektive mizogynní; tenhle druh nevzdělanosti je společný všem wokistům světa, vzpomeňme Justina Trudeaua s jeho proklamativním používáním nesmyslného – ale „inkluzivního“ – neologismu „peoplekind“ namísto „mankind“. Že staroanglický (původně snad protogermánský) výraz mankind byl rodově neutrální a znamenal prostě lidstvo, neboť „man“ neznamenalo muž, ale osoba, je jen zbytečná odbočka někam, kde se to ideologicky nehodí, a tak se tam nejde. Rudou stužkou je snaha nikoho neurazit, tedy o maximální bezpečí, tedy o minimalizaci života, který riziko implicitně vyžaduje. Wokismus je pokus zastavit život.

Že autoři také trvají na uvedení „svých zájmen“, se rozumí samo sebou; povely typu „říkejte mi ona i on“ nebo „mám všechna zájmena“ umožňují jistý situační humor. A co až se vrátí předválečné onikání jako variace anglických they, them! V zámoří už leckoho smích přešel, zaznamenala jsem uvádění „svých zájmen“ jako podmínku pro získání plného počtu bodů v hodnocení středoškoláků.

Poté, co se odhodlaný čtenář prokouše formálními bariérami wokistického ptydepe, dostane možnost se blíže seznámit s obsahem. To je ten druhý důvod, proč jsou stránky Druhé: směny ve své převážné části jen pro otrlé. I v textech, se kterými názorově nesouzníme, je leckdy možné nalézt validní argument, pokud jsou napsané čtivě, originálně a pokud se vyhýbají frázím, což je bohužel přesně to, co tato produkce nenabízí. Člověku maně proběhne hlavou vzpomínka na stranické projevy; myšlenková sterilita, je to jedno jako druhé, důkazy kruhem, hledání a označování nepřítele a na závěr povinný potlesk. Dovedu si představit i ty chlebíčky, ale musely by být samozřejmě veganské…

Nakládání s fakty je benevolentní, ale to je zřejmé z povahy věci a pro čerpání fondů, feministická progenderová organizace potřebuje tvrdit, že „feminismus už dávno zjistil, že gender je sociální konstrukt“, jak v jednom z textů uvádí dívka, která se prezentuje jako mladý muž. Gender je totiž sociální konstrukt, jak už dávno zjistil feminismus. Nezpochybňujme právo dospělých lidí prožít život tak, jak chtějí, ale nenechme si vzít právo zůstat v realitě. Což je další problematický bod. Podle jí, jeho, jich se například kolem menstruace „již tvoří inkluzivní diskurz uznávající, že nemenstruují jen ženy…“; dále pokračuje nárokem transosob na účast v debatě o interrupcích, protože jsou z ní nyní tragicky vyloučené. A v podobném duchu dál a houšť. Je naprosto klíčové pochopit, že tyto egoistické exhibice nekončí jen na webovkách pro pár desítek příznivců, ale že pokud se proti nim zbytek společnosti důrazně nevymezí, mají schopnost destrukce. Žití v oběti a neuhasitelný pocit, že jemu, jí, jim svět něco dluží, je totiž jako mor.

Na závěr přece jen něco málo ke slečně Firestonové. Navzdory jejímu feministickému vizionářství, nebo spíš právě proto, se natolik vzdálila vlastní rodině, že poslední léta strávila v osamění a s vážnou psychickou nemocí. Nějakou dobu o ni pečovala skupina obdivovatelek, ale po nějaké době se rozpadla, neboť jen málokterý nepokrevní vztah vydrží hodně, a všechno už vůbec ne. Že se ideoložka nikdy nevdala ani neměla děti, vyplývá z předchozího. Když zemřela, její tělo nebylo objeveno řadu dní, podle pitvy zemřela vyhladověním. Soudružky z Druhé: směny samozřejmě mohou věřit, čemu chtějí, včetně jednorožců, genderu a zoubkové víly, a mají právo to říkat nahlas ve veřejném prostoru (byť peníze z daní to jistě platit nemají); ale sázet na vztahy založené na ideologii nad pokrevním příbuzenstvím či manželstvím není rozumná strategie.