Již jsme zde před časem psali o tom, jak nové systémy produkce a distribuce umění mění povahu toho, co je to originál. S tím, jak se převažující metodou distribuce stalo streamování, přišla i možnost majitele práv dílo změnit – a to i pro lidi, kteří si přístup k němu koupili na placených platformách, a mají tedy pocit, že cosi vlastní. Ukazuje se, že nevlastní nic moc.

Platforma může celá zaniknout, může dílo stáhnout z oběhu v rámci zeštíhlení katalogu. To je byznys. A pak taky může dílo změnit podle aktuálních politických požadavků na nátlak progresivních aktivistů. Takhle třeba vyměnili slovo nějaké australské rapperce, protože v americké angličtině to slovo má podle jakýchsi aktivistů problematický význam. Takhle třeba firma Disney, současný vlastník legendárního filmu Francouzská spojka z roku 1971, odstranila z filmu jednu repliku, jež je dnes asi považována za rasistickou. Neuslyšíte ji dnes ani na streamovací platformě, ani v kině. To už není byznys, to je, pardon za to nadužívané slovo, orwellovské.

Letošní koncert, jehož protagonistou byl zpěvák Usher, byl prý dosud nejsledovanější, i když historická srovnání jsou obtížná, protože diváci na jiných platformách než televizi se začali počítat až nedávno. Usher měl na pódiu hosty, jedním z nichž byla zpěvačka Alicia Keys. Ta začala hrát svou skladbu If I Ain’t Got You a hned v prvním slově, v prvním tónu, jí selhal hlas. Drobně, tak, že neobeznámený divák to mohl považovat za bluesovou vokální manýru. Ale selhal – a všichni to slyšeli.

Jenže pak se podívali na YouTube, na oficiální kanál NFL, kam byl záznam koncertu uploadován, a tam to neslyšeli. Záznam byl digitálně vyhlazen, hlas byl perfektní. Který koncert je ten pravý?

Je to potenciálně opravdu radikální změna norem. Každý umělec má samozřejmě právo vypouštět své dílo na veřejnost v podobě, v jaké si přeje. Studiová technika, jež umožnila i z neumětelů vykřesat dobře znějící nahrávky, fungovala desítky let předtím, než se objevil autotune, otravná všudypřítomná technologie, jež udělá zpěváka z každého. Ale to jsou srozumitelná pravidla žánru. (Mezi nástroje, které umělá inteligence dala do rukou davům, patří i vytváření umělých „AI cover verzí“ v podání někoho jiného. Pokud jste třeba vždy toužili slyšet The Final Countdown v podání Freddieho Mercuryho, teď ho najdete. Byli jste varováni.)

Umělci vydávají živá alba, ale u těch se počítá s tím, že na nich jsou drobné, pro laika nepostřehnutelné úpravy či dohrávky vůči původnímu záznamu (i když frajeři se kasají s tím, že jejich živá alba jsou pokud možno bez zásahů).

Ale něco jiného je přímý přenos živého vystoupení. Proto se dělají. Jste svědky toho, co se opravdu stalo. V tom, co umělec předvedl v ten který konkrétní moment, jak se vypořádal se situací, co v ní vytvořil, je jejich hodnota. Proto se zpívání na playback při přímých přenosech považuje za pokleslé a skuteční umělci se mu pokud možno vyhýbají. Jejich hodnota je právě i v tom riziku, že se třeba může něco nepovést.

Hudební vložky Super Bowlu jsou kromě objektivní sledovanosti hodnoceny taky subjektivně. Hodně lidí považuje za nejlepší Super Bowl show všech dob vystoupení Prince v roce 2007. Když Princovi sdělovali, že má v Miami, kde se hrálo, podle předpovědi pršet, odpověděl prý, ať prší co nejvíc. A opravdu hrál v průtrži mračen. Bylo to jeho nejlepší vystoupení vůbec? Hodnoceno podle toho, jak měl všechno pod kontrolou, jak čistě hrál, určitě ne. Hrát na elektrickou kytaru ve slejváku, o pohybu na plexisklovém pódiu v Princových nezbytných vysokých podpatcích nemluvě, je dost šílený nápad. Bylo to jeho nejpamětihodnější vystoupení? Pro mnohé ano, a nechtěli by o ten zážitek z toho, jak Prince pokořuje živly, přijít za cenu toho, aby přetočil úvodní tóny kytarového sóla Purple Rain ve studiu.

Jedním z raných hitů Alicie Keys byla v roce 2001 cover verze Princovy How Come U Don‘t Call Me Anymore. V roce 2011 ji Prince pozval na pódium, aby ji zazpívala s ním. Je to neoficiální záznam, jiný nemáme. Bylo to dokonalé? Bylo to vylepšitelné? Nevíme, odehrálo se to jen jednou a bylo to takhle, a ne jinak.

Z hlediska obrany svobody projevu můžeme konstatovat, že původně se šířící tvrzení, že YouTube autentické záznamy ze Super Bowlu maže, buď nebyla pravda, nebo toho YouTube nechalo – dnes tam ty záznamy najít lze. A „smí se o tom mluvit“, i v médiích. K tomu, kdo vlastně úpravu inicioval, se ovšem nikdo nepřihlásil.

Ale je to všechno? Když si lidé budou po čase hledat záznam, podívají se asi na ten oficiální – protože jim ho přihraje algoritmus nebo proto, že oficiální záznamy bývají kvalitnější. Ale „oficiální“ obvykle znamená „pravý“, „skutečný“. Bude teď ten upravený záznam „skutečný“? Zdá se to absurdní, ale kdo to bude vědět za pár let, kdy paměť diváků povadne? U nejsledovanějšího přenosu roku si toho nevyhnutelně někdo z těch 126 miliónů diváků všimne. Ale když se to bude dělat běžně, nikdo nebude stíhat dávat na to pozor. Lidi si na to, že videozáznamy jsou vylhané, zvyknou a budou s tím počítat.

Normy toho, co je v umění autentické, máme hluboce zažité, jsou přímo definiční pro naši civilizaci. Laik bez problémů intuitivně pochopí vysvětlení, jaký je ve výtvarném umění rozdíl mezi originálem, kopií, replikou (autorskou kopií) a falzem (kopií vydávající se za originál). Zatím je nic nedokázalo nahradit. Tvůrci sféry označované pojmem krypto dokážou vytvořit jedinečný, neopakovatelný záznam, ale nikoli jedinečný předmět smyslu a hodnoty. Pokus o to, kolektivní poblouznění kolem objektů jménem NFT (non-fungible token), skončil předvídatelným fiaskem.

Zároveň se u historických (tedy nejen uměleckých) dokumentárních materiálů a záznamů všeho druhu respektuje, že se nemění. Že musí zůstat tak, jak jsou, byť se nám nelíbí. Jinak by to byl podvod.

Ale záznam přímého přenosu je uměním i dokumentárním záznamem zároveň. Co všechno bude možné vylepšovat? Vylepšení tónu z koncertu se zdá být triviální a malicherné; digitální „deepfake“ se naproti tomu považují za nebezpečí, jež už zaměstnává příslušné experty a regulátory. Kde přesně mezi nimi by se nacházelo, řekněme, digitální uhlazení nějakého virálního klipu Joea Bidena, v němž zase všechno popletl? Byl by to deepfake? Nebo jen vylepšení do stavu, v jakém by to mělo být, protože to tak asi zamýšlel, vlastně tak trochu jako Alicia Keys?

Samotný pojem reality je dnes rozrušován z více stran. Ze strany „objektivní“ – co budou znamenat pro lidskou identitu genetické modifikace? Co člověk propojený s počítačem přes Muskův Neuralink? Bude virtuální realita, na níž si prozatím vylámal zuby Facebook a nyní zdá se úspěšněji vykročil Apple, taky realita? Ze strany „subjektivní“ tu pak máme lidi přesvědčené, že pohlaví není nic než jejich subjektivní pocit, a v USA třeba taky osoby vydávající se za příslušníky jiné rasy, a to v množství, jež naznačuje, že zde padla jakási zábrana.

Když se na to díváte v tomto kontextu, je to drobné vylepšení jednoho tónu při jednom koncertu docela iritující.