Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala před časem po kontrole hospodaření státu prohlásil, že země zdegenerovala z tržní ekonomiky na dotační. Vláda Petra Fialy pár týdnů nato při prezentaci svého „konsolidačního balíčku“ ke snížení státních dluhů ohlásila „konec dotačního byznysu“. Dá se za to její zásah skutečně považovat? V čem dotace poškozují ekonomiku a rozkládají společnost? Ve veřejném Salonu Týdeníku Echo a Knihovny Václava Havla se sešli právě výše jmenovaný Miloslav Kala s předsedou Národní rozpočtové rady a bývalým viceguvernérem České národní banky Mojmírem Hamplem a ekonomem Miroslavem Zámečníkem, který zasedal hned ve třech Národních ekonomických radách vlád za různých kabinetů a zastupoval stát v řadě firem.

Končí dotační byznys?

Kala: Nekončí. Vůbec nejsou nastaveny předpoklady, aby skončil. Máme celkově 769 dotačních titulů. To jsou národní i evropské dotace. Vláda chce některým z nich ubrat peníze. To hlavní, co tady chci říct, je, že vynakládáme dotace na úplné hlouposti. To ať se škrtne ze dne na den. Tam, kde dáváme dotační peníze na zdánlivě rozumné věci, se musíme zabývat tím, kolik stojí to samotné rozdělování peněz. Od vzniku myšlenky něco konkrétního dotovat. Až po to, že na konci nějaký úředník zkontroluje, jestli byla, nebo nebyla naplněna. Jestli se předpoklady, na které se ta dotace dávala, vůbec naplnily. Samotnou definicí dotace bychom měli začít. U nás jsme se dostali do stavu, kdy dotujeme všechno. Není to tak, jak říkal Ronald Reagan. Dokud se to hýbe, tak do zdaňte. Pokud se to i přesto pořád hýbe, tak to zregulujte. A až se to přestane hýbat, tak to začněte dotovat. My dotujeme všechno. To, co se hýbe, i to, co už se nehýbe.

Kolik stát stojí každá koruna přidělená na dotaci?

Kala: To nikdo nedokáže říct. U nárokových dotací, třeba v zemědělství, nebo při dotacích do regionálního školství jsou náklady státu velmi nízké. Odhadují se zhruba do pěti procent celkové částky, kterou stát na dotaci utratil. Ty složité dotace, kde musí někdo nejdřív vymyslet, co se bude dotovat, pak musí předložit nějaký složitý záměr, pak vypsat soutěž, vyhodnotit ji, zkontrolovat, ty jsou samozřejmě velmi nákladné. Cena se často zvedá třeba ještě o genderové audity, což je jistě bohulibá činnost. Já ji vůbec nechci zpochybňovat. Důsledkem ale je, že firma, která si ten genderový audit přesně podle nároků státu objednala, pak odmítla těm genderovým auditorům vydat přehled o platech svých zaměstnanců. Takže nic nešlo hodnotit. Kritéria byla ale nastavena tak, že dotace byla vyčerpána. Úspěšně zúčtována a formálně bylo všechno naprosto v pořádku. V takových případech se náklady státu pohybují v desítkách procent. Často je to čtyřicet i víc procent z celkové částky na dotaci. Pak je otázka, co komu ta dotace přinese. Když se na konci vyhodnotí celý ten dotační program, k čemu byl, čemu pomohl, jestli vedl k cíli, který si ten program dal. My jsme zrovna kontrolovali dotační program Věda a výzkum pro podnikání, což je jistě bohulibá činnost. Chceme, aby firmy investovaly do výzkumu a vývoje. Máme je v tom podporovat. Výsledkem bylo, že ta kritéria, která byla na začátku nastavena jako hodnocení úspěšnosti programu, to znamená tržby, zisk, počet zaměstnanců, nebyla naplněna ani v deseti procentech projektů. Jen osm procent dotací splnilo kritéria, která byla cílem celé dotace. Jen u osmi procent jsme mohli prohlásit, že dotace vůbec splnila svůj cíl a účel.

Co se stalo s těmi 92 procenty?

Kala: My samozřejmě musíme vycházet z kritérií, která nastavil ten, kdo dotace rozděluje. My sami neurčujeme, která dotace dává smysl a která ne. Jen kontrolujeme, jestli se vůbec dodržel smysl zadavatele. A tady se skutečně tragicky nedodržel. Abych se dostal k podstatě celého dotačního byznysu. Máme těch 769 dotačních titulů. Za těch pět let je to 75 tisíc projektů. Úředník musí vypsat program, přijmout žádosti, posoudit je. Pak musí rozhodnout o přidělení dotace. Tam může být řada odvolání a právních tahanic. Pak to musí vyhodnotit. A jediné kritérium, které na něho kladou jeho nadřízení, je, aby se vyčerpaly evropské peníze. Platí to ale i u národních dotací. Pokud už se na ně peníze alokují, tak je tlak, aby se vyčerpaly.

Takže hlavní motivace vede k naprosté neefektivitě ve stylu čerpej co nejvíc a nekoukej na co?

Kala: Jaký má ten úředník zájem? Podporovat tisíce malých projektů po 10 milionech korun, aby všechnu tu byrokracii, co jsem popsal, musel opakovat v tolika případech? Nebo raději rozdělí deset velkých projektů po velkých částkách? No, pochopitelně deset projektů. On nemá čas to řídit, zadávat, kontrolovat. Je přímo motivován k tomu, aby vybíral co největší projekty. Záměrně ukazuji ty největší hlouposti. Aby to křičelo. Aby každý viděl, jak je to zvrácené. Dám vám další příklad. Cyklostezky. My jsme před pěti lety řekli, že se tady cyklostezky stavějí v cenách od 10 do 15 milionů korun za kilometr. Že se nám ta cena nezdá a že by měly být normativy. Ministerstvo řeklo: Fajn, uděláme normativy. Zadalo nějaké firmě zakázku.

Na kolik vyšly?

Kala: No, divili byste se. Ty normativy byly od čtyř do šesti milionů korun za kilometr cyklostezky. Čtyři miliony někde na poli a šest milionů ve městě.

Takže za kilometr cyklostezky, což byly velmi populární a veřejně velebené dotace, jsme platili až třikrát předraženou cenu.

Kala: Bohužel jsme to špatně zformulovali. Nebo si to vláda špatně vyložila tak, že se ty normativy mají začít používat při rozhodování. Takže za pět let, když jsme dělali další kontrolu, jsme zjistili, že normativy jsou. Opatření z kontroly bylo splněno, ale nepoužívají se. A úředník přiděluje dotace na ty nejdražší projekty s cenami od 15 do 20 milionů korun za kilometr cyklostezky, aby měl vyčerpáno. K čemu to celé vede? Opatření byla naplněna. Ale zájem a motivace úředníka neodpovídá veřejnému zájmu stavět ty cyklostezky co nejefektivněji.

Co se s tím má dělat?

Kala: Stát by měl takové programy přestat dělat. A tady se dostáváme do podstaty dotačního byznysu. Ta lobby, celý ten průmysl, který zpracovává pro starosty a všechny ty příjemce dotací žádosti, má také zájem dělat co největší projekty. Je z nich největší zisk. Jediná cesta je jít formou příspěvku. Našli jsme i takový případ. Byla lesní cesta, která se měla z dotací opravovat. Ten stejný příjemce opravoval cestu ze dvou různých dotačních titulů. Jeden dotační titul měl strop tři miliony korun na kilometr. Oni se do toho vešli a opravili to. Druhý dotační titul žádný strop neměl. Takže se dostali na dvanáct milionů korun a zas to ten poskytovatel proplatil. Takže se vyhodilo devět milionů korun státních peněz na kilometr lesní cesty. Úplně zbytečně.

Řekl jste na začátku, že dotační byznys nekončí, protože k tomu nebyly vytvořeny předpoklady. Co to konkrétně znamená?

Kala: Úplně z toho vyřadit všechny ty motivované zprostředkovatele. Musí se přejít na předem finančně jasně stanovené příspěvky. Stát musí jasně říct, kolik za co dá. A tu cenu musí být schopen obhájit. Pak ze systému vyloučíte ty dotační firmy. Podívejte se na internet, kolik jich živíme.

Takže ideální by bylo celý ten systém 769 typů dotací zrušit a začít znovu na zelené louce s úplně novým systémem, který bude smysluplný a bude mít jasné motivace, které nebudou perverzní jako ty současné.

Kala: To by samozřejmě bylo ideální. Jsme ale pod tlakem těch velkých peněz z Evropské unie, které pořád tečou. U národních dotací by se to ale dalo udělat.

Hampl: Myslel jsem si, že se s panem prezidentem Kalou a Mirkem Zámečníkem už nemůžeme ničím překvapit, protože se známe dlouho. A stejně mě pan prezident, kterého si moc vážím, překvapil tím, že citoval Reagana.

Také mě překvapilo, že sociální demokrat cituje konzervativního amerického prezidenta, který se zapsal do historie škrty státních výdajů a masivním snížením daní.

Hampl: Je vidět, že debata o dotacích začíná nabírat obrátky. To je fajn. Na dotace se dívám ze dvou pozic, jako ekonom a auditor veřejných financí. Začnu tím pohledem ekonoma. Proč s dotacemi tak špatně stát hospodaří. Je to obecný problém, že ve veřejném sektoru se hůř stanovují měřitelná kritéria, jak byl ten konkrétní cíl a záměr naplněn. Je mnohem jednodušší říct Pomůžeme rodinám, pomůžeme slabým regionům, snížíme množství uhlíku. Mnohem těžší je stanovit kritéria, jestli se to povedlo a splnilo cíl. Soukromý sektor tento problém nemá, protože má většinou měřitelná, hodnotitelná kritéria. Čím víc veřejných peněz na konkrétní věc jde, tím je ten problém větší. Jako bohatá evropská společnost máme těch veřejných cílů hodně. Jejich konkrétní ekonomická kritéria máme stanovená slabě. A dáváme na to stále víc a víc veřejných peněz. Bereme soukromému sektoru čím dál víc peněz a necháme je přerozdělovat přes stát. Stejně jako pan prezident Kala vidím velký problém v tom, že za úspěch je považováno co nejvyšší čerpání. Trpěl jsem na různých zasedáních vlád, kde jsem vůbec neměl pocit, že sedím na vládě, ale na čerpací stanici dotací. Čerpáte? Nedočerpáno. Dočerpáno. Kolik máte vyčerpáno? Fakt jsem si připadal jako u nějakých olejářů. Jediným kritériem najednou bylo, jestli jsme všechno vyčerpali. Bez ohledu na účel. Nezůstalo tam něco, co jsme mohli vyčerpat, a nevyčerpali jsme to? Opravdu si nepamatuji, že by v nějakých programech zůstávaly nevyčerpané miliardy. Dotační byznys jako každý jiný motivovaný trh si k nim vždycky našel cestu. Jediný způsob, jak se dotace dají rozumně řídit, je přes velikost částky, která se na to dává.

Takže je potřeba říct Škrtáme tolik a tolik desítek miliard, zařiďte se podle toho?

Hampl: Když se přepnu do role auditora veřejných financí, tak je to pro mě jediné kritérium. Jak velký je to podíl na celkových výdajích státu. Musíme si jako společnost říct, kolik peněz chceme dávat na veřejné statky, které soukromý sektor nebude poskytovat, protože se mu to nevyplatí. Ptáte se, jestli je to konec dotačního byznysu. U evropských dotací určitě ne. Ten systém jede beze změn dál. U národních dotací ten vládní balíček může být nějakým budíčkem, který říká: Bacha, takhle už to dál nejde.

Neměl být ten budíček výrazně silnější? Nemělo se těch národních dotací seškrtat podstatně víc?

Hampl: Budu úplně otevřený. Když jsme si v Národní rozpočtové radě dělali analýzu národních dotačních titulů a toho, co se z nich platí, tak je tam řada věcí, které by i čtenáři Echa považovali za klasický veřejný statek. Schválně zdůrazňuji čtenáři Echa, nemluvě tedy o čtenářích jinak ideově zaměřených médií. Spadají sem věci jako dotace na řešení staré ekologické zátěže. Dotace, které souvisejí s řešením problému kůrovce. Pak jsou tam dotace firmám, které poskytují nějakou veřejnou službu, jako jsou České dráhy, nebo úhrada ztráty České pošty. A když se pak jde na to úplné maso, na ty věci, které všem budou připadat úplně absurdní, tak to na škrty za stovky miliard korun nevypadá. Budu považovat za úspěch, když těch 54,5 miliardy korun národních dotací, které jsou navrženy ve vládním balíčku, bude skutečně zrušeno. Teď nás čeká několik měsíců tlaku na to, aby to tak nebylo. Proto považuji za důležité, že vláda jasně oznámila konkrétní částku. Podle ní můžeme měřit její úspěch nebo neúspěch ve snaze začít omezovat dotační byznys. Nebude to začátek konce, ale konec začátku, jak říkal Churchill.

Dodržením té částky se dá měřit úspěch vlády?

Hampl: Jsou to dotace, které se dají zrušit rozhodnutím vlády. Nepotřebuje na to ani sněmovnu. Bude to její výsledek. Nebude možné se na někoho vymlouvat.

Zámečník: Základ je ta motivace vyčerpat, co se dá.

Máme tady už politiky typu ministra životního prostředí Petra Hladíka, kteří vyzývají lidi, aby využili příležitosti a šli čerpat.

Zámečník: Česká republika má specifický rys. Velmi vysokou míru investic. Tím je nadprůměrná mezi vyspělými zeměmi sdruženými v OECD. Tato instituce má velmi dobré statistiky. Z nich vidíte, že za posledních třicet let má třeba Polsko výrazně nižší míru investic. My jsme to ale měli už před rokem 1989. Strašně moc peněz bylo zamrzlých v různých investicích a negenerovalo žádný přínos. To nám zůstalo dodnes. Všechno je rozestavěné, rozbahněné. Ten problém malého ekonomického růstu a vysokých investic se s námi táhne už několik generací. Existuje na to výstižné měřítko: poměr investic k HDP. Ten říká, jaký růst vám ty investice přinášejí.

To fakticky znamená, jak jsou ty investice smysluplné.

Zámečník: Ano. A zjistíte, že my máme jak velmi vysoké soukromé investice, tak veřejné investice. A teď si to srovnejte s Polskem. Jeho ekonomika už překonala úroveň výkonu ekonomiky z doby před covidem o víc než 10 procent HDP. My jsme na nule. Tam, kde jsme byli v roce 2019. Jedna věc je rozdílná struktura ekonomiky. Pak ale máte konkrétní srovnání. Kolik se postavilo v Česku za rok dálnic?

Kala: 21 kilometrů.

Zámečník: Víte, kolik v Polsku? 350 kilometrů. Oni jsou schopni za tři roky postavit celou naši síť dálnic. U nás je strašně dlouhá příprava stavby. Ohromně předražený výkup pozemků. Osminásobek výkupní ceny. A ještě se to zdržuje. I když se takhle nehorázným způsobem přeplácí. Češi si nevytkli dostavbu infrastruktury jako něco, co je před závorkou. Co je priorita a společný zájem, který překonává ochranu práv nějaké menšiny. Jistě, máme platit kompenzace. Ale nemůžete zdržovat stavbu veřejného zájmu jen proto, že se vám nelíbí. Existují země, kde vám ten pozemek vyvlastní za náhradu. A o náhradě se jedná teprve po vyvlastnění. Jsou země, kde vám v případě, že kverulujete, dají k náhradě škody i s úrokem. Princip tohoto typu má ve svých zákonech zakotvené Německo. Když odmítáte prodat za odhadní cenu a soud tu odhadní cenu potvrdí, tak zaplatíte úrok za průtah. Poláci si to dali před závorku jako prioritu. A tak ve velkém stavějí.

Francouzi teď udělali nejvyšší veřejný zájem ze stavby nových atomových reaktorů. Zrychlili povolování a odbourali možnost zdržování.

Zámečník: Jasně, všechny země, které chtějí něco postavit, se tomu musejí přizpůsobit. I Němci při povolování terminálů na LNG radikálně zjednodušili povolovací řízení. No a když za rok dokážete postavit 350 kilometrů dálnic, tak spojíte dvě významná místa a dáte tím velký impulz k vzestupu ekonomiky. Po celé délce se z toho stává díky rychlé dostupnosti generátor růstu. Teprve v té chvíli vám ta investice přináší zisky. Ne když vám stojí mrtvý úsek jako u nás. Tam jste dali práci stavbařům, ale nic dalšího z toho nemáte.

Takže tam utápíme desítky miliard státních peněz, ale ekonomicky nám to nic nepřináší.

Zámečník: Poláci stavěli dálnice dráž než my, ale stavěli je strašně rychle. Vyšší cena byla daní za rychlost. Ale ta rychlost se vracela v rychlejším ekonomickém růstu. Ve finále se to výrazně vyplácí. Tohle úzce souvisí s těmi dotacemi. S tím, jak tady podporujeme růst kapitálu. Jaký byl smysl dotací? Měly tady všechno zrychlit.

Kala: To je přesně ten program pro vývoj v průmyslu, v němž bylo smysluplných jen osm procent projektů.

Devadesát dva procent byly čistě vyhozené peníze. Nikdo za to nenesl žádnou odpovědnost.

Zámečník: Skončí to naprostou degenerací. Byrokratický proces dotací není levný. Přesně, jak tady popisoval pan prezident Kala. Máme vysoké transakční náklady. Ale přínos se měří tím, je-li vyčerpáno. Nikdo už ale neřeší, jestli to nějak nastartovalo ekonomiku. Jestli to přineslo nějaké zisky.

To ukazuje, jak moc je ten systém zvrácený.

Zámečník: Pojďme do detailu. Ty dotace se buď dávají malým a středním firmám, kterým nechtějí tak snadno půjčit banky. To je srozumitelná podpora. Jenže stejný cíl by splnilo, kdyby na úvěr jen dostaly státní záruku. Proč by měly brát dotaci? Výsledek bude stejný. Dostanou se k penězům. Jen je v případě záruky budou muset splatit. Buď je projekt sám o sobě rentabilní a vy mu dotací rentabilitu jen zvyšujete. Proč to máte dělat v případě velkých firem, které si normálně můžou půjčit v bance? Na národní dotace se skládají čeští daňoví poplatníci. A co ta dotace tedy dělá? Výsledek je, že přechází do vlastního kapitálu majitele. Že mu to zvyšuje jeho bohatství. Takže nám to zvedá co? Majetkovou nerovnost. V zemi, která není výrazně bohatá. Dobře přemýšlejme, jaké mají dotace socioekonomické důsledky. To není závist. Jen je potřeba připomenout, že míra zisku u firem loni byla 46 procent. To je šest procent nad průměrem Evropy.

Ziskovost českých firem je dlouhodobě jedna z nejvyšších v Evropě. Především v porovnání s těmi z bohatších a vyspělejších zemí.

Zámečník: Je to vysoké číslo. A mimochodem, poslední dvě čtvrtletí všechny svazy průmyslu křičely, že se to tady zhroutí, když nedostanou zvláštní podpory. Říkal jsem jim: Jasně že státní pomoc, kluci. Ale všechno vrátíte. Když se ukáže, že se nekonala žádná ohlašovaná katastrofa a že jste vydělali, vrátíte to. Je na to spousta modelů. Dělá se to po celém světě. Je to samozřejmě pracné. A my to dělat nechceme. Proč jsou ty dotace tak oblíbené? Tím, že vám jdou přímo do majetku. Dobrá firma by sehnala investora, nemluvě o věřiteli. No ale tu dotaci nevracíte, na rozdíl od investice, kterou někdo vložil do vaší firmy, nebo od úvěru. Takže vesele dotujeme, co se dá. Vzpomeňte si na program Antivirus za covidu. Kdo byl největším příjemcem dotací?

Škoda Auto.

Zámečník: A kolik si v tom roce vyplatila na dividendách? Dvacet miliard. Mě to strašně rozčiluje a říkal jsem to lidem ze svazu průmyslu. Jasně, teď je energetická krize, vypadá to stresově. Tak vám stát pomůže, abyste nebyli ve stresu. Ale vrátíte to, hned jak se z toho dostanete a budete vydělávat. Takhle funguje v Americe školné. Stát vám půjčí a platíte zpátky až v případě, že slušně vyděláváte, máte přirážku k dani. Říká se tomu tax surcharge. Naši podnikatelé něco takového razantně odmítali. A pak zjistíte, že jejich míra zisku je 46,9 procenta za rok. A následně začnou řvát, že se o dvě procenta zvedá daň z příjmu právnických osob.

Ti, kdo žádné dotace nemají, doplatí na čerpače z řad firem vyššími daněmi. Ztrácejí hned dvakrát.

Zámečník: Jasně. Místo aby se řeklo: Doplatíš pomoc a dotace státu zpátky i s úrokem. Pak nemusíte zvedat daně všem firmám. Dá se to řešit jednoduše. Prostě to přestat poskytovat. Přejít od dotací na finanční nástroje, jako jsou záruky nebo vratné půjčky. My jsme v poměru dotací a těchto finančních nástrojů druzí nejhorší v Evropě. Hned po Rumunsku. Každý chce dotace. Ale kdo je bere? Buď jsou to profitabilní firmy, které je vůbec nepotřebují. Nebo jsou to loseři, kterým stejně nepomůžou. Když to bude návratné, jako třeba státní záruka, tak ta firma musí přijít s nějakým smysluplným, životaschopným projektem. Ta záruka nemůže být stoprocentní. I banka musí nést kus rizika a jít s kůží na trh. Co to udělá? Eliminuje vám to ty, kteří na to nemají. Loseři odpadnou, protože je nikdo nebude chtít financovat. Investujeme příliš mnoho a nic z toho nemáme, protože dáváme příliš mnoho dotací firmám, které si to nezaslouží. Buď na to nemají, protože jsou loseři. Nebo to vůbec nepotřebují, protože prosperují i bez dotací.

Kala: Zkuste mi dnes najít strojírenskou firmu, v níž nestojí CNC centrum s nápisem EU. Ty dotace dostali úplně všichni. Tam se žádná efektivita nikdy neměřila. Další věc je, že z toho pak byly linky na pánve nebo toastový chleba. To, že příjemci využívají každou mezeru v systému, je normální.

Zámečník: Všude na světě platí: Ukažte mi dotaci a já si o ni řeknu. Je úplně jedno, jestli jste Američan, nebo Čech. Vždycky je zásadní motivace a tu nastavuje stát.

Kala: Máme na to hezké české přísloví: Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.