V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.

Ale od začátku. V roce 2003 listovala Judita Matyášová, jak napsala, „maketou knihy fotografa Jana Jindry. Náhodné setkání a náhoda, že měl maketu s sebou. Stránka za stránkou objevovaly se přede mnou snímky z Frýdlantu, Liberce a Třešti. Copak tohle je Kafka? Za pár dnů už mi hlavou letěly myšlenky o Kafkovi a jeho cestách. Vždyť to je dokonalý nápad, jak ho představit jinak. Odtajnit to, že nebyl pouze pražský chodec“. Odpusťme publicistce nadsázku ve slově „odtajnit“, v roce 2009, kdy se pro ten výraz poprvé rozhodla, už to věru žádné tajemství nebylo, tou dobou měl český čtenář k dispozici kompletní třináctisvazkové Dílo Franze Kafky (1997–2007) a mezitím (od 20. května do 27. července 2003) se mohl poučit v Památníku národního písemnictví na objevné výstavě Kafkovy továrny, z níž si domů jistě odnesl skoro padesátistránkový katalog. Zná ho ostatně i Judita Matyášová, uvádí ho v seznamu použité literatury (proč se z jeho dvou autorů rozhodla jednoho zamlčet, těžko říct).

Tak tedy nejdřív vznikly Jindrovy většinou vylidněné a z kontextu pokud možno vyloupnuté černobílé fotografie budov, interiérů a přírodních scenerií, poté se autorská dvojice Jindra–Matyášová vydávala na další místa, kde Franz Kafka žil, pracoval, pobýval, léčil se... A když toho bylo tak akorát na knížku, v Academii ji zařadili do edice Průvodce. To se stalo před patnácti lety. Řazení snímků a doprovodných textů k nim, v nichž je autor Procesu a Zámku hojně a výstižně citován, je chronologické, od rodného domu (přesněji řečeno: od budovy stojící dnes na místě stavby stržené ještě za Kafkova života) dospějeme až na Nový židovský hřbitov v Praze-Strašnicích, kde je spisovatel pochován. A mezitím si letem světem zopakujeme jeho čtyřicetiletý život (délkou srovnatelný s Jaroslavem Haškem, Kafkovým současníkem, ten se ani čtyřicítky nedožil, zemřel roku 1923). Nad schematickými mapkami si osvěžíme zeměpisné znalosti.

V knize Na cestách s Franzem Kafkou dosahuje počet zastavení 65, v knize S Kafkou na cestách, což je její druhé vydání, maličko rozšířené, nás místopisný rejstřík (ten v prvním vydání schází, tam je ve shodě s obsahem jen „přehled míst“, o něj je naopak chudší druhé vydání) odkazuje od Benátek po Želízy na 68 lokalit. Píší-li autoři v druhém vydání, že „navštívili téměř 70 míst v Česku, Rakousku, Německu, Itálii, Švýcarsku a Francii, která jsou s Kafkou spojená“, myslí tím sedmdesát vesměs adresních míst – v Praze jich našli 21, v Berlíně tři, ve Vídni tři, v Drážďanech dvě, v Paříži dvě atd. Pokud Prahu považujeme za jedno místo, jedno sídlo (a podobně Berlín, Vídeň...), napočítáme 20 destinací českých a 21 zahraničních.

Autoři odolali a až na jednu výjimku (Franz Kafka a jeho sestra nejmladší Ottla v Siřemi roku 1917; jako Ottlu ji známe z kafkovské literatury, sám Kafka ji tak oslovoval v dopisech, tady si snad smíme říct, že se jmenovala Ottilie) nezařadili do své knihy staré fotografie, portréty rodičů, snoubenek, Maxe Broda, dobové pohlednice, inzeráty, knižní obálky apod. Jan Jindra nikoho dalšího k fotoaparátu „nepustil“ – a dobře udělal. Soubor výlučně jeho obrázků (i zimních) je díky tomu stylově čistý. Na Kafkovu tvář narazíme po zastavení v Siřemi už jen jednou, a to na samém konci putování, je to však aktuální Jindrův obrázek pootevřené krabičky se zápalkami (v měřítku zhruba 1 : 1), notně osahané, odřené, na níž vidíme kuriozitu (?) pro filumenisty: nálepku s jedním ze známých Kafkových portrétů. Je to docela vtipná drobnost, jakási tečka před doslovem, „kaňka“ na bílé stránce. Sirky tu nejsou náhodou, pravděpodobně je autoři a s nimi vydavatel Joachim Dvořák zamýšleli jako malou hádanku, neverbální připomínku známého citátu (taky už omšelého, skoro jako ta vyfotografovaná škatulka) z dopisu Oskaru Pollakovi, spolužákovi z pražského německojazyčného gymnázia, padlému v roce 1915 na bojišti první světové války. Franz Kafka mu napsal 20. prosince 1902 (v překladu Věry Koubové): „Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo –. Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli. Třeba si to do karnevalu rozmyslíš.“

K prvnímu vydání knihy se Judita Matyášová překvapivě nehlásí, ve svém medailonku je ignoruje, letmá zmínka o něm padne pouze v medailonku Jana Jindry: „Dosud vydal fotografické publikace: Na cestách s Franzem Kafkou (2009), Reklamní a produktová fotografie (2011), Osmdesátky (2016)...“ A co tiráž? Šalamounsky: „V Labyrintu 1. vydání“; to je jistě pravda, dokonce tam možná ani nemusel být ten Labyrint, když titul zní jinak. Pod názvem S Kafkou na cestách tu dosud žádná kniha vskutku nevyšla – ani mimo Labyrint. Mimochodem, tituly to šťastné nejsou, jaképak cesty „s (Franzem) Kafkou“, ty konal leda Max Brod, tandem Jindra–Matyášová putoval spíš za Kafkou, v jeho stopách, po jeho stopách.

Proč se po patnácti letech změnilo nakladatelství a drobně i název díla, nevíme. To „nové“ dílo má ovšem všechny znaky reedice. Obvykle se v takových případech v ediční poznámce psává, že druhé vydání je rozšířené, doplněné, opravené, přepracované a kdovíjaké. Judita Matyášová a Jan Jindra se takové věcné informaci vyhnuli. Nestálo za zmínku ani to, že autorka textu (na rozdíl od autora fotografií) se pokusila o aktualizaci?

Tolik knih, až to „skoro děsí“

Důsledná v tom nebyla. V komentáři k fotografii paláce Golz-Kinských na Staroměstském náměstí č. 11–12 jsme četli v prvním vydání (2009): „Na nároží je dnes místo nití a barevných stuh Kafkovo knihkupectví, kde se můžete nasytit tolika knihami o jednom člověku, až to skoro děsí.“ Tady autorka zas přeháněla. Knihy jsme si tam mohli jistě prohlédnout a některé třeba i koupit (a doma se jimi, no dobrá, „nasytit“), ale proč by nás měla kafkovská literatura skoro děsit? A co to vlastně je, „skoro děsí“? Kdo to ví? Jenže Kafkovo knihkupectví je pryč a druhé vydání (2024) to chvályhodně registruje: „Na nároží bývalo mnoho let (no, mnoho... – pozn. JS) Kafkovo knihkupectví, kde jste se mohli nasytit tolika knihami o jednom člověku, až to skoro děsilo.“ Tady zvítězila autorská ješitnost, postřehu o knihách „o jednom člověku“, které skoro děsí, se Judita Matyášová nechtěla vzdát, nestačilo jí, že ta slova jsou v prvním vydání vytištěna jednou provždy, a tak si je opatrně přenesla do druhého. Mohla si to odpustit a spíš napsat, co se s tím prostorem stalo. Je tam pokladna galerie v paláci usazené. I ta „skoro děsí“? Asi jak koho.

O rodném domě už padla poznámka výše. V roce 2009 Judita Matyášová napsala, že je tam „restaurace se zdobným nápisem Franz Kafka a malá galerie téhož jména. Z výlohy na nás shlíží zádumčivý Kafka. Uhlem načrtnutý“. I dnes píše, že je tam „restaurace se zdobným nápisem Franz Kafka a malá galerie téhož jména. Z výlohy na nás shlíží zádumčivý Kafka. Uhlem načrtnutý“. Kdepak. Vlevo od portálu se usadilo zmrzlinářství Amorino a vpravo denní bar Point s italskou kuchyní, žádný „uhlem načrtnutý“ Kafka na nás neshlíží.

Místo zásahů do textu, někdy zbytečných (2009: „Z jednoho konce Stresy na druhý můžete přeběhnout za deset minut joggingovou chůzí. Však tu taky pár vyšlechtěných rentiérů takhle běhá.“ A 2024: „Z jednoho konce Stresy na druhý můžete přeběhnout za deset minut pohodlným tempem. Však tu taky pár vyšlechtěných rentiérů takhle jogguje.“), měla naše kafkofilní dvojice raději dokreslit do mapy Lipsko a přidat příslušnou kapitolu. Kdy, kde a s kým tam Kafka byl, je známo. Obešlo by se to bez – slovy Judity Matyášové – „téměř detektivního pátrání“. Tak snad před třetím vydáním? Zas v jiné oficíně? V roce 2039? A jak se to bude jmenovat? Na cestách s Franzem?

Jan Jindra, Judita Matyášová: Na cestách s Franzem Kafkou / Slavná i neznámá místa v Čechách a Evropě. Nakladatelství Academia, Praha 2009, 171 str.

Jan Jindra & Judita Matyášová: S Kafkou na cestách. Nakladatelství Labyrint, Praha 2024, 271 str.