KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Kompenzace za Husáka?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Kompenzace za Husáka?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Jedni ho milují, druzí ho zatracují, ale takový už je lidský život. Důležité je, že něco vytvořil, něco po sobě zanechal.“ Tak takhle by asi na Gustáva Husáka žádný český ústavní činitel nevzpomínal. Ale na Slovensku ano, jsou to slova místopředsedy slovenského parlamentu Andreje Danka. Spolu s premiérem Ficem a dalším místopředsedou národní rady se na Husákovy narozeniny vypravil poklonit se mu k jeho hrobu.

Někdo si možná i odplivne, lze si taky představit, že kdyby Česko vedlo agresivnější, takříkajíc putinovskou zahraniční politiku, tak by se okázale ozvalo – Husák zničil životy pěkné řádce Čechů. V každém případě si nad tím uvědomíme, že pokud by se podařilo zabránit rozdělení Československa, silný stát by z něj nebyl. Ale jistou míru pochopení najít lze – když si odmyslíme tu personalizaci, tak dávno přece víme, že zatímco my jsme považovali federalizaci Československa v roce 1968 za bezvýznamnou formalitu, pro Slováky, i ty nekomunistické, to bylo důležité.

My to zde využijeme k oprášení jednoho staršího textu, jehož autorem je americký novinář David Rieff. Lze si domýšlet, že jeho hledání životní cesty nebylo snadné, protože jeho rodiči byli dva velmi sebevědomí a ambiciózní intelektuálové, sociolog Philip Rieff a kritička Susan Sontagová. Rieff pracoval jako reportér a právě jeho zážitky z balkánských válek 90. let silně vystupují v eseji o „ kultu paměti“, úryvku z delší knihy, který zveřejnil v Guardianu v roce 2016.

Z připomínání minulosti, z vyzdvihování nutnosti nezapomínat, pamatovat, případně napravovat se stal v některých zemích hotový průmysl a povinný žánr pro politiky. Asi právě proto – a ovšem díky zkušenostem z Balkánu – se Rieff rozhodl přijít s provokativní tezí, že v éře, kdy je pamatování považováno za jednu z nejvyšších morálních povinností, „není zapomínat příliš mnoho jediné riziko. Existuje taky riziko pamatovat si příliš mnoho“ a „zdá se, že to druhé se stalo mnohem větším rizikem než to první“. Neohrožuje nás jen „hrůza zapomnění“, ale i „hrůza pamatování si až příliš dobře a příliš živě“. To, proti čemu brojí, není dějepisectví, hledání historické pravdy, nýbrž „kolektivní vzpomínky“.

Ty jsou zákonitě aktivovány politiky za cílem tmelení jednoty národa či hnutí, přičemž historická přesnost jde stranou. A dopouštějí se toho všechny režimy a strany, nejen ty, které nemáme rádi, připomíná Rieff. Jestliže Johanka z Arku prošla ve Francii vývojem od idolu sekulární levice po dnešní symbol Národní fronty Marine Le Penové, skotští nacionalisté používají stejně neomaleně odkaz Williama Wallace. Rieff popisuje, jak nádherně postmoderně v roce 1995 využili premiéru hollywoodského filmu Braveheart, v němž Wallace ztělesňuje Mel Gibson, a rozdávali letáky divákům v kinech. Místopředseda strany prohlásil, že „z moderního pohledu jsou tužby Williama Wallace přesně stejné jako tužby občanského nacionalismu“, přestože, připomíná Rieff, o historickém Wallaceovi nevíme kromě toho, že vedl boj proti Britům a v roce 1305 jimi byl popraven, zhola nic.

„Abychom dilema formulovali ještě otevřeněji, vzpomínání může být spojencem spravedlnosti, ale není spolehlivým přítelem míru, kdežto zapomínání jím může být,“ píše Rieff na úvod pasáže věnované přechodu k demokracii ve Španělsku. Tam tehdy v 70. letech uzavřeli lídři levice a pravice nepsaný pakt zapomnění, pacto de olvido, jehož účelem bylo uspokojit Francovy loajalisty v době, kdy jejich souhlas s přechodem k demokracii nebyl zdaleka jistý. „Přechod k demokracii proběhl na křídlech zapomnění i přepisování,“ píše Rieff. „Bezpočet ulic, jež byly po vítězství fašistů pojmenovány po Francovi nebo jeho spolupracovnících, byl nyní přejmenován. Ale místo aby je španělští lídři pojmenovali po republikánských hrdinech a mučednících, rozhodli se pro jména z královské minulosti.“

Nešlo ovšem jen o symboly. V roce 2008 soudce Baltazar Garzón začal vyšetřování smrti odhadovaných 114 tisíc obětí frankistů za občanské války a v následujících letech. Požadoval otevření masových hrobů. Garzón se díky tomu i dalším iniciativám v globálních médiích stal celebritou (nakonec taky obhajoval Juliana Assange). Jenže Rieff připomíná jednu věc, která se v těch globálních médiích neobjevovala. „Garzónovo úsilí bylo ve Španělsku nesmírně kontroverzní nejen proto, že mnoho Španělů bylo stále přesvědčeno, že pacto del olvido fungoval dobře, ale taky proto, že amnestijní zákon z roku 1977 stanovuje, že vraždy a násilí spáchané oběma stranami za občanské války, jež mohly mít, slovy zákona, ,politický záměr‘, jsou vyloučené z trestního stíhání. Garzón popíral, že by překračoval svou pravomoc. ,Jakýkoli amnestijní zákon, který se snaží zahladit zločin proti lidskosti, je neplatný zákon‘,“ tvrdil.

Jistěže byl amnestijní zákon schválený v určité politické konstelaci a s určitým politickým záměrem a jako takový může být označen za popření spravedlnosti. Ale byl to taky platný zákon a na to, co Garzón podnikal, přesně pasuje známý pojem soudcokracie.

A nešlo jen o to, že amnestijní zákon byl schválen v situaci mocenské převahy pravice a Garzón jako by usoudil, že nyní, za mocenské převahy levice, je v pořádku ho popřít. Rieff činí obecnější závěr: Protože většina aktivistů Garzónova typu „předpokládá, že spravedlnost je zásadním předpokladem trvalého míru, mají tendenci podceňovat riziko jakýchkoli negativních politických a sociálních důsledků plynoucích z jejich akcí. Ale v případě, že se takové důsledky dostaví, jejich postoj zpravidla bývá, že řešení těch důsledků je zodpovědností politiků, a ne jejich“.

Rieffův článek je myslím dost ojedinělý. Přičemž ovšem myslícím lidem mimo aktivistické a intelektuální prostředí jeho myšlenky nemohou připadat nijak svatokrádežné, naopak v souladu se zdravým rozumem. Oficiální Evropa se rozhodla hlavní zlo z balkánských válek pojmenovat jako nacionalismus, nikoli vzpomínání – logicky v intencích svého supranacionálního projektu. Historie je instrumentalizována způsobem, jehož extrémy vystihuje plánovaný (později změněný) projev eurokomisařky Margot Wallstromové, jež se v roce 2005 chystala v Terezíně promluvit ve smyslu, že kdo je proti euroústavě, chce opakování holocaustu.

Od té doby, co Rieff publikoval svůj text, metastázovalo hledání historické spravedlnosti do rozměrů, jaké si patrně ani on sám tehdy neuměl představit. Současný progresivistický kult hesel „sociální spravedlnosti“ a „dekolonizace“ je ignorováním všech varování, která Rieff rozvíjí. My jsme si prakticky osahali, jak obtížné je realizování historické spravedlnosti, při napravování křivd komunistického režimu v 90. letech. Že při nastolování spravedlnosti nelze zastavit běh času ani podřídit takovému napravování všechny ostatní sféry života společnosti. A to bylo jen po právě skončených 40 letech komunismu! Můžeme jen kroutit hlavou, když čteme, že se v USA právě až v posledních letech dostávají zcela vážně na agendu předních intelektuálů i některých politiků reparace pro černochy za otroctví. Neméně absurdní a bolestné, ovšem krvavější, je současné hledání historické spravedlnosti v Palestině. Obě strany – různou měrou samozřejmě – dokážou v aktivizaci historické paměti, často velmi výběrové až syntetické, hledat odůvodnění pro eliminacionistickou politiku.

Po tomto krátkém historickém exkurzu jsme myslím dobře naladěni po Slovácích kompenzace za vládnutí dr. Husáka nepožadovat, méně je soudit a pošklebovat se jim a více se soustředit na to, co můžeme z dobrých vzájemných vztahů vytěžit.