Čtyřsetletý dům na samotě u mohutného koryta Labe změnil v průběhu staletí několikrát svůj účel a prošel mnoha většími i menšími stavebními úpravami. Na poetice mu to ale nijak neubralo. Právě naopak. Také proto bylo cílem jeho nových majitelů a architekta podtrhnout podmanivou všednost tohoto stavení, citlivě ho vyspravit a nijak přitom nezastírat zub času.

Zkušenou rukou

Že se chátrající odlehlá stavba s dlouhou historií nedaleko Roudnice nad Labem dočkala kompletní rekonstrukce, byla náhoda. Před necelými třemi roky na ni totiž při jedné procházce nevědomky narazil mladý pár, kterému okamžitě padla do oka a jenž v ní navzdory jejímu zuboženému stavu rozpoznal potenciál. Svou polohou stranou obce, rozlehlou zahradou, krásným přírodním okolím a dojezdovou vzdáleností jedné hodiny od Prahy se totiž perfektně hodí pro pořádání svateb, firemních akcí i k individuální rekreaci. Dva nadšenci už za týden podepisovali kupní smlouvu. Do práce se vrhli po hlavě a díky nasazení měli v domě Na Lisu, jak místo s ohledem na původní funkci objektu nazvali, už po necelých dvou letech první veselku – svou vlastní.

Rekonstrukce byla vedena zkušenou rukou. Znalci tuzemské architektonické scény by možná rovnou uhádli konkrétní jméno. Spolumajitel objektu Eliáš Slunečko se totiž bez dlouhého rozmýšlení po koupi objektu obrátil na svého kamaráda z dětství, architekta Jana Veissera, který má díky svému působení v rámci architektonického studia ORA se záchranami starých stavení mnoho zkušeností. A právě jeho cit a praktická znalost toho, jak je potřeba s takovými stavbami nakládat, byly rozhodujícími „ingrediencemi“ celého projektu. Architekt vypracoval jen základní studii, investoři Eliáš a Klára Slunečkovi však v něm měli po celou dobu odbornou oporu a jeho rady a nápady plně respektovali.

Spolupráce byla ukázkovým modelem toho, jak důležité je, aby si architekti s klienty rozuměli a hlavně si vzájemně důvěřovali. „Neudělali jsme ani jedinou vizualizaci, jak má výsledek vypadat. Projekt jsem jen tak zpovzdáli dirigoval. To by s cizím člověkem nešlo,“ podotýká Jan Veisser.

Hlavně autenticky

Dům z roku 1608 sloužil původně jako lisovna vína. Původní vinice pokrývající celý svah za ním už spolu s opěrnými zídkami z opuky sice zmizely pod dekou náletů, na vrcholu kopce se však stále rozprostírá vinohrad patřící rodině Lobkowiczů, odkud se otvírá krásný výhled na Říp. Ještě v padesátých letech v domě fungovala hospoda s tanečním sálem a později jej obýval předchozí majitel, poslední zhruba dvě dekády však chátral. Vandalové odnesli, co se dalo, o zbytek se postarala zatékající střecha. Z budovy se stala ruina s nezaměnitelným šarmem, který architekt s investory nechtěli přebít. Symbolem toho je ponechaná oprýskaná fasáda, se kterou hezky ladí nová dřevěná okna zelené barvy. „A co bys s ní chtěl dělat? Vždyť je dokonalá!“ vzpomíná Eliáš Slunečko na jednoznačnou reakci architekta na to, jak pojmou vnější plášť stavby.

I s ohledem na snahu držet investiční náklady co nejníž padlo rozhodnutí zachovat maximum původního. Patina a vybavení z druhé ruky figurují jako nositelé autenticity. Nejde přitom o žádnou romantizující přetvářku, ve štítě proto třeba zůstalo trojdílné okno někdy ze sedmdesátých let. Uvnitř domu na mnoha místech nedokážete rozpoznat, co je původní a co dovezené odjinud. A je to vlastně úplně fuk – důležité je, že celek do sebe pěkně zapadá. Třeba původní opukovou podlahu zalili za socialismu betonem, takže majitelé koupili „novou“ z antiku, už ochozenou. Bylo potřeba vyměnit množství trámů, a aby nové nebily do očí, sehnali Slunečkovi jiné, původem ze staré italské vily. Stavbě to přidává na symbolické vrstevnatosti. Podtrženo a sečteno je dům Na Lisu ukázkou toho, že nové nemusí být vždy to nejlepší.