Robert Fremr se v pondělí odpoledne 14. srpna vzdal kandidatury na ústavního soudce. Velmi tím prospěl důvěryhodnosti nejmocnější instituce v zemi. V krátkém abdikačním projevu sám uznal, že by tu důvěru svou vlastní nedůvěryhodností ohrožoval. Fremr přiznal, že nedokázal rozptýlit nedůvěru části veřejnosti v jeho rozhodování v roli trestního soudce před rokem 1989. A dodal, že důvěra veřejnosti je klíčovým předpokladem pro ústavního soudce.

Zároveň si postěžoval, že čelil obrovskému tlaku některých médií a ten zájem vnímal „jako nefér kampaň“. „Nikdy bych to úplně vysvětlit nedokázal,“ dodal s odkazem na svá rozhodnutí před rokem 1989. Fremr rezignoval přesně čtyřiadvacet hodin poté, co deník Echo24.cz přinesl v neděli odpoledne zprávu o jeho dalším rozsudku z roku 1985. Za nadávky komunistům odsoudil k deseti měsícům odnětí svobody nepodmíněně skladového dělníka. Proti tvrdosti jeho rozsudku se tehdy odvolal i komunistický prokurátor a odvolací soud nakonec rozsudek zmírnil na podmínku. Fremr navíc rozsudek manipuloval a dodatečně do něho doplňoval zpřísnění trestní kvalifikace, které v soudní síni nezaznělo. Na abdikační tiskové konferenci navíc naznačil, že by se mohly objevit i další podobné rozsudky. Proto je dobré, že to Robert Fremr včas zabalil a celou přehlídku nedůvěry kolem sebe už dál neprohluboval.

Pomohl tím důvěryhodnosti Ústavního soud. Sobě. I prezidentovi. Tomu jako bývalému členovi KSČ a studentovi armádní rozvědčické školy nepomáhalo, že musel ve veřejném prostoru hájit Roberta Fremra s jeho minulostí agilního komunistického soudce, který svými rozsudky aktivně ubližoval lidem. Petr Pavel, který si velmi zakládá na své popularitě a pozitivním obrazu, máloco potřebuje tak jako image bývalého komunisty, který do nejmocnější instituce v zemi posílá komunistického soudce, který v politických procesech aktivně ubližoval lidem. Prezident se svou minulostí nic nepotřebuje méně než spuštění velké debaty o minulosti. A Robert Fremr byl opravdu silný spouštěč.

Případ Fremr ukázal hned několik velkých lekcí. A nejsou příjemné. Ani pro prezidenta. Ani pro jeho panel právních poradců. Ani pro senátory. Ani pro justici.

Petr Pavel vůbec poprvé od své inaugurace, kdy sbírá jen úspěchy a chválu, vážně narazil. A narazil díky systému, který si sám na Hradě postavil. Narazil proto, že svoji klíčovou pravomoc, jíž je jmenování ústavních soudců, velmi korporativisticky outsourcoval na „odborníky“. Tu technologičnost, systémovost a odbornickost, kterou má značná část společnosti podle průzkumů tak ráda, přehnal. Na jmenování ústavních soudců vytvořil systém, kdy vybrané instituce od všech možných soudů přes profesní právnické komory až po Nejvyšší státní zastupitelství posílají na Hrad své nominace na ústavní soudce. Z těch návrhů si pak vybírají adepty poradci z prezidentova právního panelu vedeného profesorem Janem Kyselou. Hlava státu mluví až s těmi, kdo prošli dvojím korporativistickým sítem. Moc všech těch poradců je větší než samotného prezidenta. V modelu, v němž Petr Pavel funguje.

Robert Fremr je produkt tohoto korporativistického systému. V abdikační řeči se opět chlubil, kolik institucí včetně Nejvyššího státního zastupitelství ho navrhlo. Tady se ukázalo, jak pevně se soudci za Fremrem semkli. Různou relativizací hájili jeho rozhodování před rokem 1989. A hlavně stále dokola opakovali figuru, že si to vše odsloužil svou brilantní kariérou ve svobodných poměrech. Do relativizace se pustily třeba i bývalé ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, Ivana Janů nebo Iva Brožová. U prvních dvou se to dá ještě vysvětlil alibismem, protože seděly v hradním poradním panelu a Fremrovu minulost prezidentovi nedokázaly prokouknout. To justiční spojení a jánabráchismus nám připomíná, jak důležité je, že se tady zarazily pokusy o soudní samosprávu. Nejvyšší radu soudnictví. Tu do roku 2017 silně prosazovaly justiční špičky v čele s tehdejším předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, jeho současným nástupcem Josefem Baxou (který v té době stál v čele Nejvyššího správního soudu) a nynějším ústavním soudcem Pavlem Šámalem (tehdy vedl Nejvyšší soud). Dnes je na případu Fremr vidět, jak soudci sami k sobě nedokážou být kritičtí. Soudní samosprávu má sousední Slovensko, kde to výrazně přispívá k nedůvěře k justici.

Případ Fremr je velkou ranou pro kompetenci prezidentova poradního právního panelu. Ten dostal hlavu státu do úzkých, protože se spokojil jen s Fremrovou pověstí. Vůbec si nedal práci, aby si ho prověřil. Je to, jako když vám někdo řekne, že něco je super značka. A vy se už neobtěžujete nic si o ní zjistit ani se podívat, z jakého je materiálu. Prostě podlehnete prvnímu dojmu a takzvaně dobrému jménu. Touto povrchností se stáváte snadno manipulovatelnými. Prezident si právem může říct: Na co jsou mi poradci, kteří jdou takhle po povrchu? A ještě to v rozhovorech přiznávají, jako profesor Jan Kysela.

Totéž ale platí pro senátory. I ti se nechali z velké části unést pověstí o špičkovém odborníkovi Robertu Fremrovi a neobtěžovali se pořádně zjistit, co je zač. Prostě stejně jako prezidentovi poradci dali v mnoha případech povrchně na dojem. Ani šéfové senátních klubů se moc neobtěžovali s tím, aby si sjednali dost hlasů na výkon klíčové pravomoci.

Robert Fremr v každém případě přispěl k tomu, že jsme začali věnovat velkou pozornost obsazování nejmocnější instituce v zemi. Každý z dalších kandidátů už musí počítat s tím, že ho na Hradě i v Senátu čeká důkladné grilování. Kromě ctností a integrity stojí za výrazně hlubší průzkum i hodnoty, které kandidáti na ústavní soudce zastávají.