Zemřela Dana Němcová. Bylo jí 89 let. Byla to výjimečná osobnost, aniž by o tu výjimečnost jakkoli usilovala. Nezůstanou po ní ani eseje, ani články, ani nějaká psychologická metoda, ani nějaké jiné intelektuální dílo. Ale zůstane po ní něco důležitějšího: lidé a pověst plného života v prostředí plném událostí, které přitom ona nijak sama nevytvářela a neprovokovala, ale když přišly, postavila se jim jednoduše, přímo a statečně. A samozřejmě neokázale. Neokázalá výjimečnost, to byla snad ta nejvýraznější její vlastnost.

Pochází z ateistické rodiny (liberálně-masarykovské), ale to jí nestačí, ještě neví, jaké to bude, ale žít jen tak hmotou a materiálně nechce. Hledá si cestu k nějakému duchovnímu obsahu, nejbližší jí je katolicismus, ale musí si k němu najít cestu sama, pokřtít se nechá v roce 1955. Spíše náhodou se dostane na studia psychologie na FF UK a je to pravděpodobně přesně ten obor, ke kterému je předurčena. Seznámí se s Jiřím Němcem, o kterém nejdřív zaslechne, že je to blbec a komunista, pak mu to při druhé náhodné schůzce řekne, on se rozesměje, souhlasí, že je blbec, ale rozhodně ne komunista. Vezmou se o rok později. Brzy se začnou rodit děti: Markéta, Jana, Pavla, Ondřej, David, Veronika, Jakub. Během jedenácti let sedm dětí.

Jak to zvládala? Říká k tomu: „Ani si neuvědomuju, jaké bylo po materiální stránce náročné mít tolik dětí. Nikdy jsme si s majetkem starosti nedělali. Vůbec nám to nepřišlo zatěžko. Moje děti jsou všechny skromné, platilo to po celý život až dodneška.“

A pak říká asi klíčovou větu: „Život jsem vnímala jako jakousi hru, nikoli ovšem ve smyslu předstírání, ale jako dějství, která na sebe přirozeně navazují, z nichž si člověk vždy může vzít určité požehnání, že je to dar, že je to něco krásného, co roste.“

Z této perspektivy, perspektivy života jako hry, která má ale svá pravidla a zásady, ale je to právě ta hra, tedy něco, co se dá „hrát“, tvořit a vytvářet, se pak jeví i to všechno, co přijde, jako velká hra a velké obohacení. Práce v poradně i práce v katolicko-intelektuálním prostředí, okupace 68 a normalizace, začlenění v undergroundu, velkolepý život v bytě v Ječné, vznik Charty 77, práce ve VONSu a věznění za něj, celá ta disidentská anabáze, ba i věci osobního charakteru jako rozpad manželství s Jiřím Němcem, vztah s Ivanem M. Jirousem, všechna ta přátelství blízká a vzdálenější, listopad 89 a roky po něm…

Vše to bylo vážné a doopravdy, a přitom to byla hra. Hra zahraná na nejvyšší úrovni, přitom neokázale, s věčným úsměvem a laskavostí, která je trpělivá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá… Ta poslední slova jsou ovšem stará dva tisíce let. A nikdy nezaniknou.