Profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, mi ukazuje fotografii své usmívající se pacientky. Její příběh obletěl před časem Česko a dostal se i do zahraničí: v lednu 2025 se Rozálie stala jedním z nejmenších a nejmladších dětí na světě, jimž byla provedena transplantace jater. V té době jí bylo pět týdnů a vážila 3,5 kilogramu. Bez operace, během které jí byla transplantována játra živého dárce, v tomto případě jejího strýce, jí přitom zbývaly jenom desítky hodin života.

Narodila se v prosinci 2024 – vzápětí se dostavilo akutní jaterní selhání s možností přežití v řádu jednoho dvou dnů. Tříměsíční holčička v kočárku, kterou jste mi před chvílí ukázal na fotografii, ale vypadá až neuvěřitelně spokojeně…

Daří se jí výborně, k nám do nemocnice už jezdí s rodiči jen na kontroly. Stejně jako její strýc, který jí daroval část svých jater. Ležel u nás jen zhruba týden po operaci, za další dva týdny v domácím ošetření šel do práce – jeho rekonvalescence proběhla výborně. Je to velká operace, ale je-li provedená s maximální pečlivostí i maximální přípravou, zůstává dárci orgánu pouze jizva vedoucí do pravého podžebří. Tyhle výkony se v zahraničí už provádějí robotem, takže jakmile budeme mít i my v IKEM robota, bude jizva ještě menší a celý proces ještě šetrnější.

Jak dlouho taková operace trvá?

Nejprve operujeme žijícího dárce, v průměru šest hodin. Následně tu odebranou část jater musíme ještě upravit, někdy zmenšit pro potřeby dítěte, což byl případ této malé dívenky, a současně nastavit cévy od jiného, zemřelého dárce. To trvá až čtyři hodiny. Pak musíme u příjemce nejprve odstranit nemocná játra, potom vkládáme jaterní štěp, což může trvat čtyři i víc hodin.

Program transplantace jater od živého dárce je v IKEM zánovní: potřebují lidé stále slyšet, že být „živým dárcem“ pro osobu blízkou není nebezpečný hazard ohrožující život?  

Rozhodně. Potřebují slyšet, že žijícímu dárci jater rozhodně neublížíme, protože nejsme šílenci, kteří by se pustili do rizika. Bohužel ale slýchám, že dárce často zrazují lidé, kteří o celé problematice vůbec nic nevědí. K takovým lidem bohužel patří i někteří obvodní nebo praktičtí lékaři.

Co říkají?

„Do toho nejděte, to špatně dopadá!“ A další podobné řeči z neznalosti. Takže bych jen prosil, až někdo bude chtít program transplantace od živých dárců soudit, ať se nejdřív informuje, klidně i přímo u nás, rádi s ním promluvíme. Tuto možnost pomoci bližnímu u závažných stavů jsme začali nabízet z jediného důvodu: zemřelých dárců orgánů není dostatek a pacientů na čekací listině přibývá. Pro řadu pacientů tak bude transplantace od žijících dárců jediným řešením – populace stárne, počet orgánů od zemřelých dárců se zmenšuje a my musíme hrát s kartami, které máme k dispozici. Žijící dárcovství je pro budoucnost zásadní.

Strýc malé Rozálie vysvětloval, že pracuje jako dobrovolný hasič, je zvyklý pomáhat, a že nastane-li podobná situace v rodině, tak by darování části svých jater přece udělal každý. Je to ale opravdu tak běžné?

V tomto případě měla Rozálie velké štěstí, že její strýc přišel rovnou s jejími rodiči k nám do nemocnice, připraven, rozhodnut. Byl vlastně úžasný: maminka darovat nemohla, tatínek se k tomu nehlásil, ale strýc okamžitě vystřelil ruku nahoru. A když už je to rozhodnutí pak jen na nás, na lékařích, je to pro nás časově trošku jednodušší, protože vidíme zralého, vyrovnaného jedince a stačí, když ho detailně vyšetříme, a tudíž přidáme tvrdá data. Přesto těch složitostí byla řada: ten operatérský led je v případech, kdy je pacientem novorozenec, opravdu velmi tenký. Například v tom, že i část levého laloku jater, který pro malé dítě odebíráme, je vlastně příliš velká: museli jsme transplantát dvakrát zmenšovat, aby měl přesně 120 gramů. Sedm centimetrů široký, sedm centimetrů vysoký kousíček jater… A skvělé na celé věci je, že jaterní tkáň má pro mě až neuvěřitelnou schopnost růst spolu s příjemcem.

Říkáte, že nejhezčí částí vaší práce je právě připojení nového orgánu k pacientovi, proč?

My tomu úkonu říkáme reperfuze, tedy obnovení krevního průtoku. Děje se ve chvíli, kdy máme hotová cévní spojení: pustíme svorky a orgán, který jsme předtím zbavili veškeré krve, aby se v něm nesrazila, se najednou krví toho příjemce naplní a celý zrůžoví. To je krásný, vlastně až trošku magický okamžik.

Co je tedy na programu transplantace jater od živých dárců nejvíc riskantní?

Vzato čistě selským rozumem: žijící dárce ledviny má ještě druhou, zbylou, ale žijící dárce jater musí být velmi pečlivě, opatrně a přesně operován tak, aby zbytek jeho jater zůstal plně funkční a v ničem neohrožoval kvalitu jeho života. Zároveň je ale nutné postupovat tak, aby transplantát plně fungoval příjemci. To je úplně jiná medicínská liga. Literatura říká, že tento proces je desetkrát složitější než transplantovat játra od mrtvého dárce – já tyhle odhady úplně nemám rád, ale možná to tak je.

Jak se to dělalo předtím, než byl program transplantace jater od živých dárců jako možnost v České republice představen?

V roce 2012 jsme v IKEM zavedli split jater, tedy že jeden orgán mohou dostat dva příjemci, nejčastěji jedno dítě a jeden menší dospělý. Zavedení splitu jater jsme udělali proto, že děti a malí dospělí čekali na transplantaci jater často příliš dlouho a nedočkali se ničeho, umírali na čekací listině. Já jsem byl tehdy, před třinácti lety, půl roku zpátky ze svého sedmiletého pracovního pobytu v Londýně a řekl jsem si, že takto to prostě nemůže zůstat. Transplantací splitem jsme od té doby udělali více než dvě stě. I vhodných dárců pro splity ale ubývá, populace stárne.

Je jistá, medicínsky asi těžko měřitelná emocionální vazba mezi živým dárcem orgánu a jeho příjemcem po transplantaci větší než před ní?

Jsem opatrný vůči sofistikovanému vyjadřování se k etice, nejsem profesí etik. Ale samozřejmě to tak je, vazba je tam silná. Proto je třeba mít pevně nastavena elementární pravidla, ve kterých se různé medicínské odbornosti prolínají. V případě dárce proto posunujeme dolní hranici plnoletosti z 18 let na 25 let, protože podle řady psychologů nejsou mladí lidé osobnostně zralí právě až do 25 let a toho, že se v mládí stali dárcem orgánu, by později mohli litovat. A my je nechceme podobnému tlaku vystavit. Ze zdravotního hlediska je pak horní hranice 50 let: to jsou ostatně pravidla, která ctí většina pracovišť na světě.

Na těchto věkových hranicích 25 až 50 let se musí lpět, i když je pacient ve vážném ohrožení života?

Když máte malé dítě s agresivním nádorem jater a víte, že musí být co nejdřív transplantováno, rodiče nejsou vhodnými dárci, ale vhodný je zdravý dědeček, kterému je necelých pětapadesát let, pak se tým, včetně psycholožky, pediatra a nás chirurgů, kteří neseme téměř veškerou zodpovědnost, může shodnout, že udělá smysluplnou výjimku. Stejně tak ve chvíli, kdy je rodiči malého dítěte méně než 25 let a je pro svoje dítě jediným možným dárcem, nemůžeme torpidně trvat na hranici 25 let, protože bychom dítě zásadně ohrozili. O těchto případech lze ale samozřejmě mluvit jen ve chvíli, kdy ten dotyčný dárce nemá žádnou nemoc, nemá vysoký krevní tlak, nebere žádné léky atd. Taky musí být štíhlý a fit. Když to zjednoduším.

Promiňte naivní otázku, ale co když je k dispozici živý i mrtvý dárce? 

Každý pacient, který dostane transplantaci od žijících dárců, musí být samozřejmě nejdřív zařazen na čekací listinu od zemřelého dárce. Na ní zůstává až do dne předtím, než je naplánována transplantace jater od žijícího dárce, od jeho příbuzného. Situace je o mnoho složitější u takzvaného akutního jaterního selhání, kdy má pacient před sebou den, maximálně dva dny života. Tehdy je na čekací listinu zařazen s takzvanou nejvyšší urgencí, má prioritu před všemi ostatními pacienty, kteří mohou počkat déle.

Živý dárce přichází v úvahu ve chvíli, kdy ani tato prioritizace nestačí?

Přesně tak. My jsme vlastně až loni dělali první výkony transplantací jater od žijících dárců pro akutní jaterní selhání u dospělých, loni před Vánocemi pak historicky poprvé u dvou dětí s povirovým selháním jater. To jsou situace, kdy tým je pod obrovským tlakem nejen udělat složitý výkon, ale právě také stejně pečlivě a detailně vyšetřit dárce. Máme na to všechno ne víc než čtyřiadvacet hodin, reálně dvanáct hodin: dárce se musí rozhodnout a musí ho navíc samozřejmě vidět psycholog, což je jeden z rozhodujících faktorů celého procesu.

Čeho se ve vypjatých chvílích před operací obáváte?

Jen sám sebe. Špatného rozhodnutí. Právě proto mám kolem sebe vynikající spolupracovníky – abychom ty nejsložitější věci probírali společně. Můžu udělat chybu, nemusím si jí vůbec všimnout. Mnoho zásadních kroků, které za něj nikdo jiný neudělá, je sice na konkrétním operujícím chirurgovi, ale příprava zákroku je ryze týmovou prací. Tým nemá být příliš velký, protože pak vám do toho rozhodování, a tedy i do hlasování, mohou zasahovat mnozí, kteří vlastně s výkonem nemusejí mít mnoho společného, tím pádem je míra jejich zodpovědnosti malá. Ti mohou hlasovat v dobré víře, ale ne úplně ve prospěch konkrétního složitého případu. Je dobré mít úzký, pestrý, multidisciplinární tým.

Jak velký je úzký tým?  

Chirurgové, internisté, lékaři intenzivní péče, psycholog: není třeba se omezovat přesným číslem, ale třicet už je moc. Každý z toho týmu má svůj hlas a vše, co je rozhodnuto, musí být zdokumentováno – součástí zprávy o pacientovi před transplantací pak je, kdo v přípravném týmu byl, jak každý z členů hlasoval a samozřejmě jaké je naše společné rozhodnutí. Protože kroky, které na sále děláte, jsou nevratné. Musí tam být určitý pud sebezáchovy: pouštět se do risku jen kvůli touze být první na světě nedává smysl. A teď mi někteří vytknou, že to říkám zrovna já, který udělal x výkonů jako první. Ale vždy to bylo proto, že se vyskytl pacient, kterého nebylo možné ošetřit jinak – totiž že šance na záchranu života se operací, kterou jsme ještě nikdy nedělali, zvedne z nuly na víc než padesát procent.

Na seznamu vašich operací „poprvé v Česku“ je také datum 30. dubna 2016, první transplantace dělohy, kdy matka darovala orgán své dceři, která se bez dělohy narodila. Operace, která trvala šestnáct hodin, byla tehdy desátá v Evropě a třináctá ve světě. Mladá žena dostala šanci přivést na svět vlastní dítě… Kolik máte od té doby za sebou transplantací dělohy?

Deset. Z toho vznikla tři úspěšná těhotenství. K dnešnímu dni bylo na světě transplantováno přes sto děloh – existuje také Světová společnost transplantace dělohy, první dvě volební období jsem byl prezidentem já, nyní to po mně převzala profesorka Sara Bruckerová z Tübingenu. Dnes už je na světě víc než padesát dětí narozených z transplantované dělohy.

A když se vrátíme k Rozálii, kolik bylo na světě transplantovaných dětí ve věku pět týdnů o váze 3,5 kg?

Jednotky. Například v londýnské King’s College Hospital transplantoval můj kolega, profesor Mohamed Rela, játra dítěti ve věku necelé čtyři týdny. Ale upřímně řečeno, kdybychom si všechny ty unikátnosti při lednové operaci mohli odpustit, rádi bychom to udělali.

Jak se na tyto složité operace připravujete?

Mnoha hodinami přemýšlení, studiem odborných knih, časopisů, komunikací s kolegy v zahraničí. Pro transplantaci jater žijících dárců byla také před asi šesti lety založena celosvětová whatsappová skupina…

Jmenuje se Live Liver?

Skoro. Jmenuje se Liver Transplant HPB, je v ní pár desítek chirurgů z celého světa. A tam se ve chvíli, kdy člověk právě řeší nějakou velkou složitost, může poradit. My se známe všichni osobně, takže vždycky někdo odpoví, jo, to jsme dělali a dopadlo to takhle nebo takhle. Je to takové on-line konzultační středisko, které je v těchto výjimečných případech skvělou pomocí. Konzultoval jsem tam už řadu našich pacientů.

Které úkony jste dělal jako první na světě?

Myslím, že nikdo na jednom pracovišti ještě neudělal řetězovou, čtyř-, pěti-, šesti-, sedmivýměnu ledvin, tedy několik párů dárců a příjemců, kteří si vzájemně prohodí ledviny, protože mají různé krevní skupiny. Jako první mezinárodně spolupracujeme mezi dvěma zeměmi, mezi Českem a Izraelem, orgány transportujeme private jety. První na světě máme od zemřelé dárkyně, která předtím nikdy nerodila, dělohu, ze které se příjemkyni narodilo zdravé dítě. Jako jediní v Česku a na Slovensku operujeme velké nádory jater u dětí metodou ALPPS, v Evropě tyto jaterní resekce seriózně dělá jen jedno pracoviště v Nizozemsku a my. Unikátní operace proběhla i loni, kdy jsme pacientovi transplantovali pět orgánů najednou: při patnáctihodinovém zákroku jsme mu vyměnili žaludek, játra, dvanáctník, tenké střevo a dočasně i slezinu. Ponechali jsme mu ale také břišní stěnu z původní transplantace od jiného dárce, to činí výkon unikátním na světě. 

Sedm let (2004–2011) jste strávil v londýnské St. George’s Hospital. Jak vás ovlivnila tak dlouhá doba v zahraničí, práce se zahraničími kolegy?

Doteď z toho těžím. Nejzásadnější bylo, že jsem zjistil, že jinýma očima se dá dívat nejen na medicínu, ale i na život obecně. Jsem ročník 1970, do svých osmnácti let, do prvního ročníku medicíny, jsem žil v tom příšerném systému. A až o mnoho let později, zcela zpětně, právě v Anglii, jsem si v uvědomil, jak bolševik dokázal té naší psýché ubližovat. Ne-li trvale ublížit.

Pojmenoval jste si, v čem přesně?

Samozřejmě. Zaprvé člověk neměl mít důvěru sám v sebe. Do Anglie jsem jel tudíž přesvědčen, že mě nemůžou vybrat, na to místo v londýnské univerzitní nemocnici mě zpovídalo minimálně dvacet lidí, padala na mě tíha té univerzitní instituce a obecně Londýna, připadal jsem si nicotný a titěrný. Když mě vybrali a stal jsem se jedním ze čtyř šéfů transplantačního oddělení v univerzitní nemocnici, konečně jsem si uvědomil, že se celý život všichni podceňujeme úplně zbytečně.

A zadruhé?

A zadruhé, že člověk vychovaný v komunismu je principiálně nedůvěřivý, k čemuž v zahraničí nemá důvod. Tady v Česku nevíte, kdo je donašeč, kdo není, kdo vás kdy a komu udá. Takže radši s nikým nemluvíte a už vůbec neprezentujete svoje názory, protože je to pro vás nebezpečné. Myslím, že v tomhle nám, kteří jsme v totalitě vyrůstali, bolševik ublížil nejvíc. Až v Anglii v roce 2004 jsem si uvědomil, že ona tíha bolševického uvažování je tady s námi pořád. V něčem mám ten pocit ještě teď: historie nejde vymazat a i lidé, kteří komunismus nezažili, byli vychováni těmi, kteří jej mají silně pod kůží.

V čem byl Londýn nejvíc jiný?

Bylo mi tam dobře. Měl jsem dokonce pocit – což jsem často vyprávěl rodičům a sestře, kteří za mnou létali na návštěvu –, že je tam „vyšší nebe“. Necítil jsem tam právě onu tíhu naší východoevropské historie, lépe se mi tam dýchalo. I když život tam byl tvrdý – všude je, když použiju klišé, chleba o dvou kůrkách –, ale pravidla jsou tam jasně daná. Tady v Česku mám pocit, že pravidla stále nejsou, že tu vládnou lidé, kteří v mnoha pozicích nemají co dělat.

Proč jste se vrátil do IKEM?

Angličané říkají, že když člověk zůstává na nějaké pozici déle než osm let, začíná stagnovat. A mně se v londýnské St. George’s Hospital podařilo splnit cíl, kvůli kterému jsem tam přišel: zvýšit počet transplantací ledvin od žijících dárců. V době mého příchodu byly čtyři za rok, při mém odchodu víc než osmdesát ročně. Takže z pohledu lidí, kteří mě hodnotili, jednoznačně úspěšná mise, která mi umožnila uvažovat, kam se posunout dál. Chtěl jsem dělat i jiné transplantace než jen ledvin a začal jsem dostávat nabídky z různých koutů světa, včetně Austrálie. V téže době ale vypisovali výběrové řízení v IKEM, tak jsem si řekl, že vrátit to, co jsem se naučil v zahraničí, by nebylo od věci.

Litujete někdy?

Nemám rád litování se, člověk má být zodpovědný za svá rozhodnutí. Takže ne. Ale že bych tu byl úplně šťasten, to taky ne. Tím nemyslím jen můj obor, ale české zdravotnictví obecně, které by si zasluhovalo velmi zásadní a razantní změny. Protože to, jak naše zdravotnictví funguje, je dlouhodobě neudržitelné.

Co přesně by se mělo změnit?

Zdravotnictví bez finanční spoluúčasti pacienta považuji za nemorální; s tím souvisí i léčba. Debaty na téma zdravotnictví se z mého pohledu dějí velmi povrchně a já povrchnost nemám rád, takže se snažím získávat informace o systémech zdravotního pojištění v zahraničí. Nedávno jsem se bavil s kolegou ze Švýcarska a ten byl naším systémem velmi udiven, protože tam je už léta propracovaný systém pěti nebo šesti různých stupňů zdravotního pojištění – ale ani jedno není bez spoluúčasti. Čímž nechci říct, že by to u nás mělo být jako ve Švýcarsku nebo jako v USA, ale pro inspiraci by bylo dobré detailně zanalyzovat a pochopit, jak fungují systémy jinde.

Co byste navrhl?

Pakliže ten náš hypotetický nový systém bude seriózně připraven, musí mít jistě ošetřeny nízkopříjmové a ohrožené skupiny obyvatel tak, aby neměly horší přístup ke zdravotní péči. Ale tady jsou ohrožené skupiny vždy jen protiargumentem k tomu, aby se řeklo: Nedělejme s tím nic. Myslím si, že náš současný systém neskutečně hýří, je třeba to řešit. Ale máte pravdu, že…

… to už by bylo na další rozhovor.