Když včera hradní stráž vynášela rakev Karla Schwarzenberga ze svatovítského chrámu, rozezněla se do toho stará česká koleda snad z 15. století Narodil se Kristus Pán. To je asi nejveselejší a nejkrásnější píseň českých Vánoc, možná jedna z nejhezčích vánočních písní vůbec. Lze předpokládat, že nejednomu smutečnímu hostovi, ať už v katedrále, před ní nebo před televizí, poskočilo srdce (kdo by ve vymrzlé katedrále, an to obzvláště potřeboval) a ovládla ho ta kouzelná moc, kterou se přes všechnu snahu moderního světa ještě nepodařilo úplně zlomit a zahladit. Moc posvátného, tajemného a radostného prožitku naděje, která je právě s těmi Vánocemi spojená, nebo aspoň má být.

Dalo by se říct, že život Karla Schwarzenberga, aspoň ten ve vztahu k vlasti, byl vlastně ve znamení veselého a radostného návratu. Jeho osobní návrat do vlasti se prolnul s okamžikem, kdy se ta vlast vracela sama k sobě, tedy k duchovní podstatě. Bylo to krásné a radostné, a lze to napsat i teď, bez ohledu, jak se to podařilo.

Bylo to také kolem Vánoc a slavilo se to také v katedrále, Václavu Havlovi k tomu znělo Te Deum. Jedna z prvních věcí, kterou pak Karel Schwarzenberg ve vlasti zařídil, je, že v rodinné kapli ve svatém Vítu nechá připevnit desku s citátem z Žalmu č. 126. „Když Hospodin přiváděl Sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“

Protože jeho maminka byla moderní žena, narodil se Karel v porodnici Praha-Bubeneč. První poznání světa zažíval ve vznešených prostorách rodového sídla orlického, obklopen historií a obrazy pradědů a prastrýců, pod okny romantickou krajinu s tehdy divokou Vltavou, již si vtiskl trvale do paměti. Když okupační moc přesunula rodinu o kus dál do Čimelic, stal se z Kariho venkovský hoch. Tam sledoval poprvé velké dějiny, když jeho vysoce vzdělaný otec v uniformě československého důstojníka na konci války obnovoval republiku. Ta se brzy zachovala ke svému obránci a jeho rodině jako nepřátelská mocnost. Brzy musela rodina vlast opustit a odejít do své vlasti širší. Naštěstí měla kam. Jihočeský Kari se stal rakouským teenagerem, pozorovatelem a brzy i účastníkem vídeňského společenského života: mladým dandym se zajímavým rodokmen, ale spíše s prázdnou kapsou, bohémem se specifickou bémáckou výslovností, vtipem, návyky, sklony – a šarmem. Nebylo jisté, co z něho bude a čím by chtěl být on, ale jisté bylo, že to bude s ním vždy velmi zajímavé. Muži měli rádi jeho přítomnost, on měl rád přítomnost žen. Všichni věděli, že tak pozoruhodný mladík se jen tak nenajde.

Dosti se toho změní v okamžiku, kdy strýc rozhodne, že z něj adopcí učiní hlavu sjednoceného rodu. Místo kavárenského společníka, glosátora a bonvivána se z Kariho stane velmi bohatý hospodský a lesník, Forst und Gastwirt Karl… Ožení se, založí rodinu, vede život vlastníka velkých polesí, polností, lesáren, rybníků, pil, hospod a jiných podniků. Patří mu palác ve Vídni a krásný zámek ve Štýrsku, rodové sídlo ve Frankách a přední místo v rakouském seznamu celebrit – ale chybí mu vlast, ta první. A vlasti chybí on, bez ohledu, jestli o tom její tehdejší obyvatelstvo ví. Přijíždí do ní nejdřív soukromě, pak jako úřední osoba sledující stav lidských práv. Poskytuje své hradní prostory pro českou vědu a literaturu v exilu. Vplouvá do českého disentu, jenž s úžasem zjišťuje, jakého má spojence. Do toho přichází annus mirabilis, sametový uragán a brzy nejkrásnější den, jak pak nazve volbu svého blížence, kterému nabídne své služby. Ta je přijata.

Národ začíná poznávat svého knížete, kníže se vrací do národa. Nad Orlíkem opět zavlaje modrobílá vlajka. Kníže Karel se stává součástí obnovené vlasti. Je asi jiná, než by si představoval a přál, ale nikdy ji nepřestane přát to nejlepší. Je milován, ale také haněn, ale na to si nikdy nestěžuje. Jde do střetů a zvedá výzvy, z té nejvážnější odchází těsně poražen, ale nepokořen. Je už dávno opět zase kníže české, stárnoucí pán, a přitom stále ozdoba společnosti, přítel básníků a oblíbenec mládeže. Milovaný otec a ctěný muž. Věděl, že za svým životem se může ohlédnout s vírou, že nebyl veden špatně, a dary, které mu osud nabídl, nebyly promarněny.

Ne všechno se podařilo, ale na to byl i jeho plný život moc krátký. Když odcházel ze světa, kus českých dějin se uzavřel. Ale na poslední cestu mu v chrámu, do něhož jeho předkové chodili jako do svého, zněla slova onoho radostného žalmu: „Když Hospodin přiváděl Sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“