Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní, projít městem od nádraží Františka Josefa, kam se z Čech jezdí od Velenic, tedy od západu, a které je i po letech pořád staveništěm, a dojít přes město k paláci. Tím zakončit svůj schwarzenberský rok, který začal na jaře několika výpravami s knížetem a pak přes léto dospěl v listopadu ke svému konci.

Do Vídně jsme se už nedostali, ta měla přijít na řadu až na konci, pokud vůbec, protože to se vlastně ani nejevilo jako nutné. A navíc jsem měl pocit, že to je přece jen příliš soukromá zóna, to je jako pozvání do bytu, který je přitom ještě obývaný jinými lidmi a nikomu do toho nic není, kolik má pokojů a kde kdo spí.

Ale ten palác se samozřejmě ze schwarzenberské topografie vyjmout nedá, má tam zásadní místo, bez ohledu na to, že ho není skoro vidět. To je schwarzenberské sídlo první velikosti, jejich vídeňská centrála, která za starých časů sloužila k reprezentaci, k pěstování společenských styků, k pořádání plesů, koncertů a ohňostrojů, k vytváření dojmu, ostatně oprávněného, že Schwarzenbergové hodně znamenají a že je ve Vídni ani v celé monarchii nelze přehlédnout. Však ten palác taky stál a stojí na prestižním místě, hned poblíž Belvederu, sídla prince Evžena Savojského, turkobijce, vznešeného rytíře („der edle Ritter“, jak se zpívá ve staré písni) a ochránce Říše. Je to vlastně taková vídeňská palácová a zahradní zóna, do které lze hned vpadnout, přijede-li člověk do Vídně na Hauptbahnhof, pár set metrů od peronu hned začíná barokní sestup do města, na nějž je od Horního Belvederu klasický pohled, který se v tomhle výseku moc za čtyři století nezměnil.

Palác se začal stavět podle návrhu věhlasného Jana Lukase von Hildebrandta na přelomu století sedmnáctého a osmnáctého, nikoli původně pro Schwarzenbergy, ale pro knížete Jindřicha Františka z Mansfeldu, ale po jeho smrti ho rozestavěný koupil v roce 1716 kníže Adam František, to je ten, co ho 3. června 1732 nešťastně trefil císař Karel VI. na honu u Brandýsa nad Labem. Mimochodem, Evžen Savojský, jeho vídeňský soused, byl tehdy u toho, doprovázel totiž císaře na cestě do Čech. Adam František přizval k dostavbě další barokní mistry, otce a syna Fischery z Erlachu, kteří dovedli palác do stavu vrcholné elegance, již umocnil park, považovaný za nejkrásnější zahradu svého druhu ve Vídni. Josef Adam, syn Adama Františka, pak mohl z paláce úspěšně usilovat o nejvyšší titul v monarchii, nejvyššího hofmistra, což bylo vůbec nejdál, kam se Schwarzenbergové „úředně“ dostali, potom už byli jen velkovévodové a členové královských rodů.

Palác pak přečkal 19. století, byl několikrát přestavován a dostavován, po anšlusu byl rodině nacisty zabaven, na konci války poničen bombardováním a závěrečnými boji. Po vyhnání Schwarzenbergů z Čech se přirozeně stal sídlem krumlovské primogenitury a jejího dědice Jindřicha ze Schwarzenbergu, který v padesátých letech zámek začal opravovat. V roce 1960 si sem zavolal svého synovce, dvaadvacetiletého mladíka Karla, aby mu oznámil úmysl ho adoptovat, čímž by se vyřešil problém s nástupnictvím. Mladík to měl do paláce kousek, neboť tehdy obýval s rodiči byt v Jacquingasse, což je ulice přiléhající k zahradě Belvederu. Tam se ti orličtí nastěhovali v roce 1954, byl to byt patřící původně Karlově babičce z matčiny strany, tedy kněžně Fürstenbergové. Mimochodem, ten Jacquin, po kterém je ulice pojmenována, byl botanik a cestovatel, Nicolas von Jacquin, učenec z okruhu osvícenců kolem Marie Terezie, jak jméno napovídá, Francouz, který žil ve Vídni a také šest let učil na slavné hornické škole v Bánské Štiavnici, tehdy spíš Schemnitz zvané, pak se vrátil do Vídně, kde v roce 1816 umřel. Šel jsem teď kolem toho domu, kde Schwarzenbergovi bydleli, evidentně slušná adresa, ale palác je palác. Po smrti strýce a adoptivního otce Jindřicha, což se stalo v roce 1965, byl domácím pánem kníže Karel VII., rok nato se oženil a mladá rodina se stala rodinou palácovou.

S palácem byla celou dobu poněkud potíž. Je to strašně nákladné, velké a kunsthistoricky cenné na to, aby se v tom dalo bydlet. Část paláce využívá švýcarské velvyslanectví, což má logiku v tom, že Schwarzenbergové jsou či mohou být na základě jistého historického privilegia občany Švýcarské konfederace. Ale protože to je rozumný stát, tak zabírá jen malou část a neřeší to problémy celého toho nadělení. Nechci do toho příliš strkat nos, ale majitelé to s palácem zkoušeli všelijak, provozovali v něm hotel, restauraci, luxusní penzion, zadávali plány architektům, z některých nebyli památkáři vždy úplně nadšeni. Psalo se o financích ze Saúdské Arábie, někdy ne úplně transparentních, dlouho se vedl spor, zda je možné v paláci provozovat kasino, což možná úplně nedělalo jménu Schwarzenberg nejlepší pověst, ale já knížecí starosti nikdy neměl, tak co bych to soudil. Teď je v každém případě palác pod lešením a obestavěný zednickými budkami a zátarasy, takže skoro neviditelný.

Tahle neviditelnost je přechodná, ale pak je tu ještě jedna, trvalejší, i když novodobá. Z frontální strany palác téměř úplně zaclání cosi jako kolonáda, jež se stáčí v půlkruhu kolem dvacetimetrového pylonu, na kterém stojí ruský, tedy sovětský voják, nikoli samozřejmě živý, ale zkamenělý. V jedné ruce drží prapor a druhou si u nohy přidržuje takovou pozlacenou mísu, na níž je sovětský státní znak. Když člověk přichází po ose Schwarzenberského náměstí od jezdeckého pomníku maršálka Karla Filipa Schwarzenberga, tedy z centra města, dlouho vidí jen ten sloup a kolonádu a teprve za tím se zvedá na mírném návrší průčelí paláce, na kterém je nápadné, že mu jaksi něco schází, neboť jeho střední část, rizalit, je podivně seříznuta čili bez kopule. O tu přišel na konci války, během bitvy o Vídeň, na jejíž počest tu ten pomník byl vztyčen. Za den „osvobození“ Vídně se má 13. duben 1945 a už 19. srpna 1945 tady, na náměstí, které si Rusové okamžitě pojmenovali jako Stalinovo (platilo to do roku 1955), vítězové svůj monument odhalovali, neboť jim na tom záleželo. Kdo měl ve Vídni kolečka a dvě ruce, musel stavět pro Rusy pomník. Byl to první hotový monument, kterým si Rusové, tedy ano, Sověti, značkovali své teritorium, a právě na tom vídeňském si dali záležet, takže není tak příšerný, jak by také mohl být. Svým způsobem působí díky té kolonádě tak trochu lázeňsky, a zvlášť v létě, když před ním tryská největší vídeňská fontána Hochstrahlbrunnen, jejíž kapénky vytvářejí cosi jako vodní vějíř, to má i něco do sebe. Na mě to působí, jako bych byl někde v Oděse nebo na Jaltě, kde jsem nikdy nebyl.

Rusové, tedy Sověti, si tohle místo samozřejmě nevybrali náhodou, jednak je to opravdu důstojné místo, ale důvodem byl i kníže Karel Filip Schwarzenberg, tedy jeho jezdecká socha, odhalená roku 1867, která postává na začátku skoro půlkilometrového fóra. Zajímavé je, že se k ruskému vojákovi otáčí zády, což by se mohlo jevit jako neuctivé nebo snad dominantní, ale už se jim to asi nechtělo otáčet. Sovětský voják tedy hledí kamsi na koňský zadek. Kdysi mu Vídeňáci říkali Erbsendenkmal nebo Erbsenprinz, hrachový pomník nebo hrachový princ, prý proto, že sovětská správa chtěla na Vídeňáky udělat dojem a rozdávala u pomníku hrachovku, což tedy zajisté dojem udělá. Dnes už se to moc neví ani ve Vídni a říká se tomu prostě ruský pomník. Týden po Putinově vpádu na Ukrajinu se zeď za ním natřela ukrajinskými barvami, nedivil bych se, kdyby v tom měl prsty kníže, vlastně jsem si tím jist. Ani se ho nemusíme ptát.

fotoblog (jiripenas.cz)