K čemu je dobrá OSN? Když minulou sobotu agentura OSN pro rovnoprávnost, známá jako UN Women, konečně po sedmi týdnech odsoudila sexuální násilí spáchané Hamásem 7. října, byla to spíše známka zoufalství. Organizace, jejímž hlavním posláním je bojovat proti násilí na ženách, odsoudila jeho nejhorší projev v tomto roce až po silném tlaku. Logicky se tak lidé začali ptát, k čemu taková organizace vlastně je.

Nebo si vezměme agenturu UNRWA, jež má na starost péči o palestinské uprchlíky. Ta zase odsoudila zprávy, že její zaměstnanci v Gaze spolupracovali s Hamásem. Uživatelé sociálních sítí jí záhy předložili dobře zdokumentované případy, kdy ředitel jedné ze škol UNRWA byl členem Islámského džihádu a po nocích vyráběl rakety. Či jak učitelé UNRWA slavili útok Hamásu. Nebo že další učitel UNRWA přechovával u sebe na půdě izraelská rukojmí.

Nejde ale jen o chování OSN ohledně izraelsko-palestinského konfliktu. To je sice ostudné, například od svého vzniku v roce 2006 Rada OSN pro lidská práva vydala 45 rezolucí odsuzujících Izrael, to je 45,9 % všech rezolucí, které se týkají konkrétní země. Ale nefunkčnost OSN prostupuje celou organizací.

Připomeňme chování další agentury OSN, Světové zdravotnické organizace (WHO). Její předseda Tedros Adhanom Ghebreyesus byl zvolen hlavně díky podpoře Číny. Výsledkem je, že WHO jde Pekingu na ruku. To se ukázalo osudné na přelomu let 2019 a 2020, kdy WHO uvěřila Číňanům, že nová nemoc ve Wuchanu nepředstavuje závažné nebezpečí, a ignorovala varování Tchaj-wanu, že to celé může být jinak. Kdyby nebyla tak důvěřivá, třeba by se podařilo covid zadržet ještě v říši středu.

Pak si vezměme modré přilby, vojáky pod hlavičkou OSN vyslané do nestabilních oblastí udržovat mír. V lepším případě ale zdrhnou při prvním nebezpečí, jako se to stalo při genocidě ve Rwandě či když nizozemští vojáci pod OSN v podstatě vydali Srebrenici Srbům, kteří následně zmasakrovali mužské obyvatelstvo.

V horším případě se modré přilby na zvěrstvech rovnou podílejí, zvláště pokud jde o vojáky vyslané z mimozápadních zemí. Například v roce 2007 se členové srílanského kontingentu vyslaného na Haiti měli dopustit rozsáhlého sexuálního násilí včetně znásilnění sedmiletého dítěte.

Co se týče již zmiňované Rady OSN pro lidská práva, v ní zasedají takové majáky humanismu, jako je Čína, Pákistán nebo Kuba.

OSN vznikla jako nástroj na udržování světového řádu po druhé světové válce. Proto jejím nejmocnějším orgánem je Rada bezpečnosti, kde vítězové druhé světové války a Francie mají právo veta. Idealistická představa, že koncert mocností bude udržovat světový mír, se v podstatě ihned rozpadla se začátkem studené války. Pokud k tomu připočtěme dekolonizaci, ekonomické a demografické změny, jejichž výsledkem je, že velké slovo mají země, jež v roce 1945 třeba ještě neexistovaly, nikomu se nezodpovídající rozsáhlý byrokratický aparát a lidé ve vedoucích pozicích, jejichž jmenování je výsledkem tvrdých zákulisních her, pak se nesmíme divit, že OSN je neefektivní a zkorumpovaná organizace.

OSN je hlavně užitečná jako platforma, kde spolu země mohou lehce a rychle komunikovat. Ale brát její prohlášení a výzvy jako nějak zavazující či morálně správné je nesmysl. Přesto se tím lidé často ohánějí. Stanovisko OSN je bráno jako štempl kvality.

Zatím vystupovat z OSN nemá cenu. Česko by se tak připravilo o možnosti ovlivňovat tamější dění. Rozhořčení Černochové však lze zcela chápat. Větší smysl dává ale tlačit na rozpuštění OSN. Těch pár agentur, které nejsou zcela prohnilé, můžeme zachovat. Zbytek bez náhrady zrušit.