Výpisky z deníků, časopisů a knih

Není most jako most

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Není most jako most

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

O víkendu byl snesen železniční most před pražským Výstavištěm. Začíná rekonstrukce další části této trati, jejíž součástí je i vybudování kýženého železničního spojení na pražské letiště. Byli jste protestovat? Ne? Nikdo nebyl. Mělo by přitom jít o velmi podobnou kauzu jako bourání vyšehradského železničního mostu, proti němuž vznikla akce podpořená mnoha významnými osobnostmi.

Je to divné. Most je „historicky podle ředitele Národního technického muzea Karla Ksandra velmi cenný. Má hodně společného s velkým železničním mostem na pražské Výtoni“. To čteme ve zpravodajství na serveru Zdopravy.cz. Je dokonce o deset let starší než most na Výtoni. A proč musí jít pryč? Že má nová trať být dvoukolejná? A proč musí? U vyšehradského mostu potřebu další koleje aktivisté zpochybnili. „Vést trasu skrz historické centrum nemůže a nemá být jediným řešením,“ napsali v otevřeném dopise, čímž zřejmě dali k úvaze, že by se mohlo zrušit hlavní nádraží.

Jak si vysvětlit ten nepoměr? Jen tím, že je most menší? Anebo se tu projevuje založení aktivistů, kteří se za špatné spojení z Letiště Václava Havla stydí před svými zahraničními známými, ale železniční spojení do Berouna je mimo jejich zorné pole? Mohla hrát roli animozita vůči některému z autorů vítězného projektu nového vyšehradského mostu? Anebo lidé zodpovědní za řešení dopravy na letiště včas zneutralizovali případný odpor obratným zákulisním lobbingem mezi architektonickými influencery? Pražská politika je plná tajemství.

Utajované informace se dostaly do popředí v důležitějším tématu, jímž je ukrajinská válka. V minulých týdnech se začaly šířit uniklé americké rozvědné dokumenty. Obsahovaly spoustu zajímavých údajů neověřitelné pravdivosti. Některé z nich málo překvapivé, například pochybnosti o stavu ukrajinské armády, jiné politicky velmi explozivní, například to, že na Ukrajině působí asi stovka vojáků zvláštních sil západních zemí. Zkrátka byla to záležitost jako dělaná na varování před ruskými dezinformacemi a hybridní válkou.

Jenže původce úniků byl dopaden a ukázalo se, že jde o jednadvacetiletého příslušníka americké Národní gardy. Evidentně podobné ucho jako Edward Snowden nebo Bradley (nyní Chelsea) Manning, jaké nikdy nemělo mít přístup k utajovaným informacím. Jenže na rozdíl od jmenovaných nechtěl tento mladík ani odhalit nepravosti, ani pomoci Rusku nebo Ukrajině, jen udělat dojem na své kamarády na chatovací aplikaci Discord. A z jejich uzavřené komunity je zase jiné ucho vyneslo na veřejné sítě, mezi nimi i do komunity věnující se hře Minecraft.

Osoba, která se nejvíc zasloužila o to, že se dokumenty rozšířily od teenagerů mezi Putinovy příznivce ve světě, vystupovala na sociální síti Telegram jako Donbass Devushka. Mluvila anglicky s ruským přízvukem a tvrdila o sobě, že se narodila v Rostově a vyrostla v Luhansku. Jenže děvušce je 37 let, jmenuje se Sarah Bils, narodila se v New Jersey, žije ve státě Washington a do loňska sloužila u amerického námořnictva.

Ukázalo se tedy, že událost, jež zpočátku přímo volala po obnovené bdělosti vůči ruským dezinformačním operacím, je cele domácí výroby. Což v jistém smyslu platí o celé americké hysterii o ruském zasahování do americké politiky. Je produktem politické polarizace, již si aktéři jedné strany neumějí vysvětlit jinak než nějakým vnějším zásahem. V tomto konkrétním případě se taky ukazuje, co obnášejí stesky, že americké ozbrojené síly nemohou najít dost kvalifikovaných rekrutů. Že přijímají nevyzrálé, infantilní jedince, které nechtějí nebo nedokážou moc prověřovat.

Ještě jeden zajímavý moment tu je – jméno zadrženého původce úniků. Jmenuje se Jack Teixeira a ve všech dokumentech je označován jako běloch. Podíváme-li se na jakýkoli větší seznam amerických bělochů, dokonce takříkajíc profesionálních bělochů – příslušníků různých alt-right bojůvek, vidíme mezi nimi pravidelně řadu hispánských příjmení. Je to málokdy otevřeně diskutovaný důkaz pokračující americké schopnosti asimilace. A nápověda, že chápání rasy v USA se možná bude vyvíjet jinak, než si mnozí představují.