Nemalé množství uměnímilovných a společensky angažovaných lidí se teď zajímalo o dění kolem sochy Ukřižovaného od Josefa Václava Myslbeka, která dlouhá léta visí v chodbě pražské Akademie výtvarného umění. Je to, domnívám se, krásná socha, navíc s tou školou nějak spojená, její autor byl první, kdo na ní vedl sochařský ateliér. Na sociálních sítích se objevilo tvrzení, že ji chce současné vedení AVU odinstalovat a přenést do prostoru, který slouží spíš jako odkladiště soch. Strhla se velice živá debata, poznamenaná také tím, že v většina jejích účastníků si nemohla být jistá, co přesně se děje (jisté nepřesnosti obsahoval i článek na Echo24). Lidé, kteří se na sítích ohrazovali proti dle nich ideologicky motivovanému zásahu, byli kritizováni, že situaci vykreslují přepjatě. Vznikla i petice proti plánovanému přesunu, podepsalo ji několik set lidí, mimo jiné i někteří absolventi AVU.

Všechny nejasnosti v pondělí rozčísla rektorka AVU Maria Topolčanská. Na sociální sítě v sarkasticky (nebo spíš se snahou o sarkasmus) formulovaném prohlášení napsala, že plastika se přesouvat měla, ale kvůli pobouřeným reakcím nakonec nebude. O přesunu údajně rozhodla ze dvou důvodů – kvůli ochraně sochy před poškozením, především však proto, že „škola je sekulární prostor“. Paní rektorka se tedy zjevně domnívá, že přítomnost sochy Krista sekulární charakter školy narušuje. Je to tak? Záleží na tom, jak chápeme pojem sekularita. V umírněnějším pojetí znamená, že stát je v otázkách víry neutrální a nevměšuje se do nich, nemá nějakou svou odpověď na otázku existence Boha, již by občané museli přijímat. Nepodmiňuje přístup k veřejným funkcím „správným“ vyznáním, nebo naopak bezvěrectvím, ani jinak nediskriminuje na náboženském základě. Žáci ve škole nemají povinné náboženství ani povinný ateismus, neprobíhají tam společné modlitby atd. Sekularismus může být ale i vyhrocenější podoby jako třeba ve Francii, kde žáci ve škole nemají na sobě mít náboženské symboly, třeba křížky nebo Davidovy hvězdy. Krucifix ve školních prostorách skutečně může sekulárnímu charakteru školy odporovat, pokud by třeba visel v každé třídě, jak to bývalo kdysi. Tehdy se dal chápat jako znak dominance křesťanské víry, jejího výsadního postavení ve společnosti. Tu dominanci vyjadřovaly stejné kříže v mnoha školních prostorách.

Myslbekův Kristus ale není jeden z mnoha stejných. Je to unikátní umělecké dílo. A smysl jeho přítomnosti na AVU není v tom, že by se u něj studenti měli modlit, ale aby ho právě jako umělecké dílo vnímali. Je to socha instalovaná v sousedství sochařského ateliéru, v němž se studenti snaží si osvojit sochařské umění. Ukázkou vrcholného zvládnutí toho umění pro ně může být právě Myslbekův Kristus, kolem nějž budou chodit každý den a vnímat ho – nevěřící i věřící – jako etalon, laťku, třeba i jako příklad takového způsobu tvorby, který je jim vzdálený a cizí. Je to možnost sochy, toho, k jakému výsledku může sochařovo úsilí vést. A předpokládat u studentů sochařství, že nedokážou vnímat provedení uměleckého díla nezávisle na jeho tématu, znamená je infantilizovat. Kdybychom podobné absurdně přísné měřítko sekulárnosti přiložili na umění obecně, neměla by v prostorách AVU co dělat třeba ani kopie Věstonické venuše – taky přece zobrazuje nějaké božstvo.

V Myslbekově Kristu mohou zároveň studenti vidět součást jejich dědictví jako umělců i jako lidí, kteří se (aspoň většina z nich) narodili v jedné konkrétní zemi. Znak toho, že existuje kontinuita, jíž jsou nějakým způsobem účastni. Studují na škole, kterou někdo založil, něco po něm zůstalo, stejně jako po mnoha z těch, kdo na té škole studovali. Je to kontinuita ne stylu nebo tématu, ale kontinuita ambice tvořit a přesvědčení, že to má význam. Soudobá tvorba může být většinově zaměřená na jiná témata a postupy, jiné myšlenky. Za sto let možná budou pro studenty AVU, přežije-li, podobně vzdálené, třeba i pomýlené, jako Myslbekův Kristus pro část studentstva dnešního. Třeba ale po současnících taky zůstanou díla, v nichž jednou adepti sochařského umění budou vidět inspiraci ne nutně k souhlasu, ale k tvorbě.