Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.

Klíčové je tu slovo místopis – česká, moravská i slezská místa, vesměs lidská sídla, stojí v záhlaví slovníkových hesel nestejného rozsahu, seřazených abecedně od Bečova nad Teplou po Žižkovo Pole. Výklad se týká víc mužů a žen, kteří tato místa proslavili, než míst co takových, příkladem budiž Rybitví, o němž se píše telegraficky jen v prvním odstavci to nejnutnější (princip uplatněný u všech hesel): „Prvně 1377 | uchován rodný dům Václava Veverky | spolu s bratrancem Františkem vynález ruchadla (1827) | pomník Veverkových 1883 a 1927 (J. Gočár) | dnes 1442 obyvatel“; dalších jedenadvacet řádků je věnováno zrodu veverčete, „jak si lidé podle vynálezců překřtili ruchadlo“, končí se podobenstvím z roku 1883, nevíme sice, kde přesně ho autor vzal, nezbývá nám než mu věřit (nebo hledat): „Náš národ pluhotil odevždy, pluhoťme my celou silou dál. Jsme ještě na počátcích; tak mnohé je před námi ještě zalehlé pole, již (sic) třeba znovu zkypřit, tak mnohé pole širé, dosud ani nedotknuté, do něhož třeba se teprv pluhem zakrojit. Pracujme!“ Neměl zde místo slov Nerudových stát úryvek z románu pro mládež Vtipohlavci (1946), který napsal Jan Václav Rosůlek pod pseudonymem Vladimír Drnák?

Místopisných hesel je 271 (Praha nemá jedno, nýbrž několik samostatných, například Bílá hora, Pražský hrad, Vyšehrad, to je důvtipné řešení), ke každému je přiražen jeden z osmi symbolů: 1. „Války, bitvy, šarvátky a další vojenské akce.“ 2. „Politické události, diplomatická jednání, revoluce, dynastické spory a další.“ 3. „Význačné stavby, památní místa a hmotné památky.“ 4. „Společenské instituce, zvláštní události a každodenní život.“ 5. „Literatura, hudba, výtvarné umění, legendy a mytologie.“ 6. „Dějiny křesťanství, církví, světců a významných představitelů náboženských komunit.“ 7. „Známé i méně známé epizody ze života význačných postav českých i evropských dějin.“ 8. „Technické památky, význačné firmy, různé aspekty hospodářských dějin.“

U každého místa předkládá autor „příběh, který nepatří pouze regionu, ale je součástí velkých dějin zemí Koruny české, nicméně ke konkrétnímu místu přiřazujeme právě jen jeden“. Tak třeba v hesle Děčín čteme jen letmou zmínku o nejslavnějším rodákovi bez jakýchkoli dat („* na zámku M. Tyrš“), nic o dřívějším dvojměstí Děčín a Podmokly, nic o Chopinově Děčínském valčíku, nic o secesní synagoze, nic o tom, že v Děčíně či na Děčínsku byli zadrženi policií tři věru odlišní spisovatelé: Karl May, Julius Fučík a Eugen Brikcius. Jako reprezentativní pro Děčín byla zvolena epizoda tří dětí Františka Ferdinanda d’Este, osiřelých po sarajevském atentátu. „Poručník Jaroslav Thun“ jim „otevřel též brány děčínského zámku“. Žofie (Sophie) se dožila vysokého věku, zemřela roku 1990 (ovšemže ne v Děčíně), její bratři „Max a Egon“ (ne, Ernst!) prošli nacistickými koncentračními tábory.

Jak patrno, není to bedekr, jaký si člověk přibalí do tlumoku (pokud se tedy ještě vůbec berou na cesty papírové knihy a mapy), spíš rukověť, v níž si listuje buď před výpravou, nebo po návratu z ní, aby si rozšířil znalosti o navštíveném místě. Hesla nejsou provázána odkazy (Hodslavice, Lobkovice, Maleč – všude Palacký, ale to aby si tam čtenář poznamenal sám, rejstřík jmenný kupodivu schází, podobě Trhanov a Újezd – všude „Lomikar“), Riegrovi se tu říká „miláček národa“, to si ho autor plete s Tylem, v hesle Havlíčkova Borová je zkomolen poměrně známý Havlíčkův epigram, „Vikrorin Kornel ze Všehrd“ je roztomilý překlep. Jinak pěkné. I autorovy fotografie, všechny barevné.

Jan Kvirenc: Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí, Grada Publishing, 287 str.