Dnes před sto pěti lety skončil jeden z nejstrašnějších konfliktů dějin. V jedenáct hodin 11. listopadu 1918 utichly výstřely na západní frontě první světové války. Vyčerpané Německo stálo na pokraji zhroucení a souhlasilo s příměřím, o kterém dobře vědělo, že se jedná o uznání porážky.

V Česku je 11. listopad přebit oslavami získání nezávislosti 28. října, i když i u nás existují spolky, jež se ho snaží připomínat. Konec první světové války je spíše čas radosti z vytvoření vlastního státu. Na západ od nás, zvláště v anglosaském světě, tomu tak není. Je to čas rozjímání, vzpomínání na padlé a připomínání válečných hrůz. Tento víkend tomu ale je jinak. Vzpomínkové akce se chystají narušit demonstrující za Gazu. Rýsuje se tak střet mezi starou Británií a tou novou.

Vstup Británie do války je tím tragičtější, že byl dobrovolný. Spojené království, na rozdíl od ostatních mocností, nebylo vázáno mezinárodními smlouvami, nemuselo přijít Francii na pomoc, mohlo strašlivé krveprolití prostě vysedět. Britové tak vlastně netuší, zač v první světové válce bojovali. Dobře ale vědí, že tím skončilo bezprecedentní období míru. Britské ostrovy nebyly takto ohroženy od napoleonských válek. V každé britské vesnici lze najít památník s desítkami jmen padlých. Kamarádi a známí často rukovali společně do stejných regimentů, stačila tak jedna dávka z kulometu, a obec přišla o celou generaci mladých mužů. První den bitvy na Sommě je nejkrvavějším dnem britské armády, přes 19 tisíc mrtvých. Zažil se tak mýtus o „lvech vedených osly“, kdy britští pěšáci, často dělnického původu, sebevražedně útočili na německé pozice, zatímco jejich velitelé v klidu hodovali v bezpečném zázemí a nezmohli se vymyslet nic lepšího než další sebevražedný útok.

A přes všechny sliby, že první světová válka bude válkou, která ukončí všechny války, tak následovala ta druhá. Britové s oblibou citují francouzského maršála Ferdinanda Foche, který o Versailleské smlouvě prohlásil, že nejde o mír, ale příměří na dvacet let. První světová válka vytvořila podmínky, které vedly k nástupu Hitlera, zároveň brutalita konfliktu přesvědčila britské vůdce, že se nikdy nesmí opakovat. Stojí tak i za politikou appeasmentu.

Historici mnohé z těchto názorů vyvrací. Wilhelmovské Německo nebylo tak děsivé jako to Hitlerovské, plánována dominance evropského kontinentu by ale nebyla nic pěkného. Velitelé nebyli idioti, kteří by mrhali životy svých mužů. Taktika a strategie se po celou dobu války vyvíjela, generálové neustále zkoušeli nové postupy. Jenže v okolnostech, kdy technologie stranila obránci, se žádný útok prostě neobešel bez obřích obětí. Střední a vyšší třída procentuálně měla vyšší ztráty než dělnická. Následky války ve vyšších třídách byly děsivé. Jejich příslušníci často považovali za svou povinnost sloužit a hromadně rukovali. Podle třídního systému se z nich stávali nižší důstojníci, což byla asi nejnebezpečnější funkce. Očekávalo se od nich, že povedou útok příkladem, často jejich výzbrojí byl jen revolver a důstojnická hůlka. Jejich uniforma je odlišovala od řadových vojáků, a byli tak vítaným cílem pro ostřelovače.

Výsledkem bylo, že z řadových vojáků padlo 12 %, důstojníků 17 %. Internátní škola Eton, tento symbol britského třídního systému a přípravka elity, ztratila 1000 bývalých žáků, 20 % všech, co sloužilo. Premiér Herbert Asquith, který Británii do války zatáhl, ztratil syna, budoucí premiér Andrew Bonar Law dva. Anthony Eden, který byl premiérem v letech 1955–1957, přišel o dva bratry. Životopisec Winstona Churchilla Andrew Roberts poznamenává, že v jeho okolí nejvyšší smetánky nebyl snad nikdo, kdo by neztratil někoho blízkého ve válce. Sám Churchill se jako člen kabinetu účastnil bitvy o Antverpy, a když z něj rezignoval, dobrovolně odjel na západní frontu, kde strávil tři a půl měsíce pod neustálým německým bombardováním.

Někteří považují první světovou válku za začátek konce britského impéria. Jeho rozloha se po válce sice zvětšila, zabralo bývalé německé kolonie a části bývalé Osmanské říše, jenže v ní padla velká část britské elity. Ti, kdo zůstali, byli v podstatě druhá liga, možná lepší průměr. Válka také narušila představu o civilizovaných Evropanech. Ukázalo se, že se dokážou vraždit se stejnou brutalitou a s industriální výkonností jako jejich „primitivní“ poddaní v koloniích.

Existuje tak mnoho důvodů, proč se 11. listopad stal nedílnou součástí britské kultury a tradice. Britové v listopadu nosí na klopách svých kabátů vlčí máky, které jsou symbolem padlých. Vlčí mák byla jedna z mála květin, která rostla v zemi nikoho mezi zákopy. Máky jsou posety také autobusy, taxíky, noviny a nejrůznější památníky. U kenotafu na Whitehallu, který je oficiálním národním památníkem britských padlých, se každoročně nejvyšší představitelé státu účastní smuteční ceremonie.

Na stejný den je naplánovaný již třetí pochod na podporu Palestiny napříč centrem Londýna. Panují tak obavy, že desítky tisíc demonstrantů naruší upomínkové akce a smuteční atmosféru dne. Zároveň ale roste pocit, že Británie vzpomínající na padlé a Británie protestující kvůli Gaze je nějak ve střetu. V Edinburghu propalestinští protestující údajně napadli osmasedmdesátiletého veterána, který prodával vlčí máky. Britské noviny obletěla rovněž fotografie postarších prodavačů máků, kteří jsou v obležení demonstrantů.

Z vlčích máků se stává nejen symbol padlých, ale také staré, bílé a do minulosti zahleděné Británie. Demonstranti jsou naopak představitelé té nové, multikulturní Británie budoucnosti. Nosit vlčí mák je tak trapné, mávat palestinskou vlajkou tak cool.

Všimla si toho i britská ministryně vnitra Suella Bravermanová, sama potomek indických přistěhovalců. „Každý víkend byl horší než ten předchozí. Minulou sobotu byla v centru Londýna policie napadena zábavní pyrotechnikou, vlaková doprava byla zastavena demonstranty a prodejci máku byli napadeni a bylo jim zabráněno ve vybírání finančních prostředků pro veterány. Nyní, když se blíží obzvláště významný víkend v životě našeho národa, který si žádá úctu a vzpomínku, hodlají nenávistní pochodující – od tohoto výrazu nehodlám ustoupit – využít Den příměří k dalšímu průvodu Londýnem, aby ukázali svou sílu. Zde se dostáváme k jádru věci. Nevěřím, že tyto pochody jsou pouhým voláním o pomoc pro Gazu. Jde o potvrzení nadřazenosti určitých skupin – zejména islamistů –, jaké jsme zvyklí vídat spíše v Severním Irsku. Ulster znepokojivě připomínají také zprávy, že někteří organizátoři sobotního pochodu mají vazby na teroristické skupiny, včetně Hamásu,“ napsala v komentáři pro deník The Times.

Ve stejném článku obvinila policii z dvojího metru. Zatímco v některých případech je ochotna zasahovat tvrdě, v případě pochodů na podporu Gazy a dalších podobných akcí se rázných kroků zdráhá. „Pravicoví a nacionalističtí demonstranti, kteří se dopouštějí agresivity, se právem setkávají s tvrdou reakcí, ale propalestinské davy, které se chovají téměř stejně, jsou většinou ignorovány, i když zjevně porušují zákon? Mluvila jsem se sloužícími i bývalými policisty, kteří si všimli tohoto dvojího standardu.“ Článek vyvolal skandál a nyní Bravermanové hrozí, že bude odvolána, i když jen vyjádřila názor většiny Britů.

Pokud jí premiér Rishi Sunak opravdu vyhodí, bude to další signál, že britské hodnoty se pod tlakem masové migrace nenávratně mění. Spíš k horšímu. Britové každoročně slibují, že nezapomenou na své padlé. Kolik let to ještě vydrží?