Protesty vrátily limit lékařských přesčasů zpět do starých kolejí a s ním se vrací i požadavky na jeho překračování. Šlo přitom o zásadní bod, který zdravotníky v konečném důsledku k protestům podnítil. Jenže nemocnice očekávají, že se zákonný limit podaří vyčerpat do poloviny roku. Jen chvíli po jejich konci tak tlačí na to, aby mohli „striktně dobrovolně“ jednat s lékaři o práci nad zákonných 416 hodin navíc. Situace v některých nemocnicích je k tomu v počátku nového roku poněkud chaotická. „Ozývají se například lékaři, že odpracují přesčasy, ale nemocnice jim je nezapíše a neproplatí, aby udržela limit,“ říká v rozhovoru s deníkem Echo24 vedoucí sekce mladých lékařů Monika Hilšerová.

Jak to nyní vypadá v nemocnicích, už protest ve smyslu vypovězených přesčasů definitivně skončil? Mají někde stále problém se domluvit?

Nemyslím si, že by někde měli lékaři ještě výpovědi z přesčasů, ale stále probíhá vyjednávání v rámci kolektivních smluv. Záleží to na vedení konkrétních nemocnic, někde je vstřícnější a domluva s lékaři je lepší, někde se ale snaží vedení jít opravdu proti lékařům, nevyhovovat jim, často se třeba i na něčem dohodli a vedení to zase vzalo zpět.

Jak si představit situaci, kdy lékařům nevychází vstříc?

Momentálně se domlouvá třeba proplácení náhradního volna. Máme stanovisko z ministerstva práce i od právníků lékařské komory, že má docházet k proplácení a ne krácení času za víkendy. V praxi je to tak, že odsloužíte sobotu a mělo by se vám to započítat a proplatit jako 24 hodin přesčasů. Není to všední den. Děje se ale to, že po sobotě je lékař doma a na neděli se mu zapíše náhradní volno. To tedy znamená, že se mu za to ubere na odpracovaných přesčasech, místo 24 hodin se mu zapíše za sobotu třeba devět. S tím se tedy nyní asi bojuje nejvíce, protože víkendy stojí nejvíce úsilí i z hlediska osobního života.

Z nemocnic zní, že to bez přesčasů nepůjde a chtějí zpátky variantu, kdy mají být přesčasy nad limit “striktně” dobrovolné. Umíte si tohle v nějaké variantě představit?

My jsme také na vážkách. Na jednu stranu se třeba ozývají lékaři, že slouží přesčasy, odpracují je, ale aby nemocnice udržela limit, tak jim je nezapíše a neproplatí. Černé na bílém to tak vypadá, že přesčasy nejsou, ale de facto jsou a navíc neproplacené. To se nám samozřejmě nelíbí. Na druhou stranu, pokud povolíme a řekneme dobře, pojďme se domluvit, že to nad 416 hodin lze, bude to naopak demotivující pro nemocnice, které se snaží skutečně těch limitů dosáhnout.

Celou tu akci jsme dělali právě pro to, aby se povolený limit dodržoval. I když chápeme, že to nejde úplně všude dodržet tento rok, chceme, aby tam byl nějaký tlak situaci řešit. Nemocniční síť je tak různorodá, že sami nevíme, jak se k tomu postavit. Kdyby fungovaly všechny nemocnice stejně, dalo by se obrazně říct – dobrá, tak to všichni zvládnou třeba alespoň jen se 600 hodinami přesčasů. Ale pak vidíme, že nějaká nemocnice se snaží udržet limit, proplácet přesčasy a funguje dobře a měli bychom to “zbořit” kvůli tomu, že jinde to nefunguje. Ano, na jednáních na nás tlačí, aby se ten limit 416 hodin prolomil. Například za cenu, že to bude lépe zaplacené a bude tak vznikat ekonomický tlak na nemocnici, aby to nedělala. Je to složitá situace, nelíbí se nám to, jelikož jsme celý ten proces dělali kvůli tomu a pokud se limit prolomí, bude to vypadat, že si pod sebou podsekáváme větev. Zároveň chceme, aby lékaři mohli nějakým způsobem fungovat a žít.

Rozumím tomu dobře, že někteří lékaři teď část přesčasů slouží zadarmo?

Je půlka února, přišly výplatnice a lékaři teď zjišťují, za co měli zaplaceno za leden. To byl pořád ještě měsíc ve stavu, kdy někteří lékaři nestáhli výpovědi, v řadě nemocnic se měnil režim práce, aby se limit přesčasů udržel lépe. Tedy troufám si tvrdit, že leden byl ještě takový “přechodný”. Někteří lékaři ale teď zjišťují, že odpracovali více, chybí jim zapsané hodiny, tak jdou na personální oddělení a tam jim za to třeba dají volno. Jenže oni si ho pak zase už nemají kdy vybrat, tedy je to občas taková patová situace. Nicméně opět tím, že každá nemocnice funguje jinak, nelze situaci nějak centrálně kontrolovat. Každý si to tak musí trochu hlídat sám a přes personální oddělení si to zase vybojovávat.

Zatím to vypadá trochu jako chaos na obou stranách.

Ano, je to ale dané trochu i nevědomostí, z ministerstva práce či zdravotnictví se třeba vedení nemocnice dozví, že si to mají nějak vyřešit. Ředitel pak zase změny v provozu předá primářům a přednostům klinik, odpovědnost se hází na nižší a nižší úrovně. Z ministerstva práce máme i nějaké vyjádření, jak postupovat, když to ale vedení nechce, další možný krok je jenom soud. Je to tedy taková nešťastná situace, opravdu až někdy chaotická, buď informace jak situaci změnit nejsou, nebo jsou a vedení je nechce slyšet.

Nezačíná se s koncem protestů zmenšovat ochota ke změnám?

Když vedení není ochotné změny udělat, těžko půjde změna odspoda. Například v jedné menší okresní nemocnici vyjednávají lékaři s vedením už od prosince. Účastní se všech jednání s náměstky, ekonomickými řediteli. Do toho ale musí sami pracovat. Myslím si, že vedení trochu doufá, že zaměstnanci poleví. Záleží to tak na těch lékařích. Problém je, když vedení něco slíbí a pak to neplní. Jak jsem říkala, další možnost je už jen soudní cesta, soudit se ale ti lékaři pochopitelně nechtějí. Co se týče politické úrovně jednání, tam zatím ochotu vidím, ač je to kvůli samotnému procesu jednání s řadou aktérů velmi pomalé.

Když se vrátíme zpět k přesčasům, ředitel Motola Miloslav Ludvík už v prosinci říkal, že bude více přesčasů nutných, jinak se do poloviny roku limit vyčerpá a přijde na řadu určité omezování péče. Pokud neustoupíte, mají se na to lidé připravit?

Pokud tady bude vůle vedení nemocnic i politiků nějak situaci se 416 hodinami přesčasů řešit, abychom se k nim alespoň přibližovali, měli nějaký strategický plán, dané kroky, jak se k tomu během, řekněme, několika let dostat, jsme ochotni o tom diskutovat. Ale je to pořád v rámci velké diskuze, když je tu vlna protestů kvůli tomu, aby se dodržoval limit daný zákoníkem práce, nemůžeme v únoru říct, že to vlastně nejde a opět to prolomit.

Rozhodně nejde ustupovat jen z jedné strany. Pokud bychom ustoupili v tomto požadavku, například na něco přes 600 hodin přesčasů, musí tu být jasné kroky, které se budou dít, aby to další rok bylo lepší. Neděje se to ve všech nemocnicích, ke mně se dostanou samozřejmě zprávy z těch, kde to je špatné, ale tam to vypadá spíše tak, že vedení chce po zaměstnancích místo konstruktivní diskuze šlapat. Ano, je možné, že se v červnu hodiny vyčerpají. Ale nedokážu říct, jaká bude v červnu nálada, co se podaří na centrální úrovni vyjednat. Zatím to tedy zůstává otevřené. Do konce února by měly být uzavřené kolektivní smlouvy, pak bychom měli řešit, co bude dále.