Zemřel režisér a scenárista Juraj Jakubisko, a jak bývá zvykem při úmrtích tak významných a originálních tvůrců, okamžitě se vyrojila řada oslavných a neproblematických nekrologů, oficiózních i intimněji laděných. Jistěže také nejedna osobní vzpomínka pamětníků, kteří s nebožtíkem něco prožili. Je to v pořádku, Jakubisko v česko-slovenské kinematografii představoval ojedinělý zjev, jenž ve vidění světa nenašel rovného – ale ani pokračovatele.

Nenapadá mě tuzemský či slovenský tvůrce, který by šel stejnou nebo podobnou cestou jako Jakubisko – patrně proto, že ta jeho, silně výtvarná až halucinogenní (s mediální samozřejmostí dávno bez rozmyslu vydávaná za magický realismus), se jeví slepá. Anebo přinejmenším podmíněná dobově. Ostatně slovenský tvůrce sám říkal už nejméně před deseti lety, tedy dávno za svým tvůrčím zenitem: „Ja už nemôžem súperiť s tými mladými a otáčať kamery. Rozumiete, my už sme ten experiment dovršili, už nič iné nevymyslia tí mladí chlapci. Abeceda filmu je uzavretá.“

Tedy je to svět vykloubený, nenormální, schovaný za maskou, takže snadno podléhající bludům. Na jedné straně svět imrvére oslavující, veselící se, na druhé straně svět neustále zastírající smutek. V takové kompozici není prostor pro kompromis ani klid prostřednosti, přičemž současně platí, že setrvalý škleb jako tvůrčí metoda má limity – hrozí mu opakování a banalita. Patrně to je příčina, proč Jakubiskovy filmy fungovaly před rokem 1989, kdy diváci byli zvyklí hledat jinotaje, existovat v symbolech, a proč se tvorba téhož stala těžko snesitelnou, bezradnou až marnou po roce 1989, tedy v době, která toužila dýchat svobodně, nezastírat a sdělovat věci konečně na rovinu.

Chovám k Juraji Jakubiskovi a jeho dílu vlažný vztah. V kinech jsem viděl Nejasnou zprávu o konci světa (1997), zůstala mi z ní v paměti ústřední melodie, podkreslující útok armádních vrtulníků na vesnici v horách. Ještě mi utkvěl zpocený hrdina s dlouhými vlasy, který působil jako starší příbuzný hrdiny z pohádky Perinbaba (1985), z níž mi zůstala opět muzika a peří poletující krajinou. Měl jsem i zážitky dechberoucí, třeba nenadálé zhlédnutí snímku Sedím na konári a je mi dobre (1989) v nočním filmovém klubu České televize či stejně nečekané setkání s Tisícročnou včelou (1983), která mě přiměla vnímat slovenské dějiny samostatně, ne jako součást těch českých.