Kdybychom měli mluvit trochu v nadsázce, dalo by se říci, že ekonomie je plodem hybridní války mezi sociálními a exaktními vědami. Visí mezi nimi jako nepříliš jistý most bez důkladné podpěry, opíraje se na jedné straně propasti o sofistikovanou matematiku a na druhé straně o různé intuitivní soudy o povaze lidí. Všechno je ovšem k něčemu dobré, i ta chvějivá nejistota. Jedním z jejích důsledků je, že má-li někdo dostatečný talent, dokáže psát o ekonomii čtivě, což by se v tvrdších oborech typu organické chemie dělalo podstatně hůř.

Letošní vítězové Nobelovy ceny za ekonomii – Daren Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson – jsou právě takoví „populární tvůrci“, kteří se kromě odborných článků mohou chlubit i několika bestsellery na knižním trhu. Všichni tři věnovali pozornost zejména silně palčivé otázce, proč se mezi jednotlivými národy rozevřely tak obrovské propasti, co se prosperity týče. Odpověď určitě neleží jen v kultuře a historii. Na několika místech světa, například mezi bývalou SRN a NDR nebo současnou Severní a Jižní Koreou, došlo k rozdělení toho samého etnika politickou hranicí a poté i k masivní divergenci ekonomických výsledků. I latinskoamerické země, potomci téhož zaniklého impéria, se od sebe z hlediska své současné prosperity dost liší.

Určitou slabinou jejich teorie je, že i když si ji přečetly miliony lidí, nezdá se, že by někde vedla k ochotě experimentovat. Naprostá většina států a nadnárodních organizací funguje téměř přesně stejně jako v roce 2000, jako by si stávající instituce „chránily svoje políčko“ před potenciální konkurencí nějakých nových. Podíváme-li se na Českou republiku, lze říci, že politických stran vzniká a zaniká hodně, ale pořád fungují v tomtéž rámci. A přitom by bylo dost přitažené za vlasy říci, že se ten rámec nemění proto, že dosáhl dokonalosti. Jediná, a velmi nenápadná, novinka, která se nám do veřejné správy za toto tisíciletí vplížila, jsou participativní rozpočty, komunální inovace původem z brazilského města Porto Alegre. Tu první české obce vyzkoušely v roce 2012 a rozšířila se hlavně v Praze a na Ostravsku. Není to nic světoborného, ale drobné projekty, které se takto realizují, vesměs „potěší oko občanovo“. Škoda že takových experimentů není více.

Jenže takové experimenty konané ve větším měřítku by zároveň znamenaly nutnost časem některé ty stávající neúspěšné instituce zrušit – a to není v zájmu těch, kdo je vedou, ba ani těch, kdo v nich „jenom“ pracují. Nekonečná agonie České pošty, vedené právě tak mizerně, aby nemohla ani prosperovat, ani zemřít, budiž varovným příkladem.

Dost možná máte pravdu, tři pánové s čerstvou nobelovkou kolem krku. Ale za dvojnásobnou nobelovku by stálo poznání, jak tu vaši teorii realizovat.