Recep Tayyip Erdoğan, kvazidiktátor v čele Turecka, se na nadcházející volby připravil velmi důkladně. Rozdává peníze i sliby, jak jen může, a zejména zajistil, že proti němu nebude moci nastoupit nejpopulárnější opoziční politik, primátor Istanbulu Ekrem İmamoğlu.

Imamoglu totiž na adresu členů městské volební komise prohlásil, že jsou „pitomci“, a byl promptně obžalován z jejich „urážky“, za kterou také u soudu vyfasoval dva a půl roku a zákaz působení v politice. Proti rozsudku se sice İmamoğlu odvolal, ale byl by menší zázrak, kdyby ho v dalším stupni řízení osvobodili; turecká justice už je „zglajchšaltovaná“ velmi důkladně a vesměs vynáší rozsudky podle přání kníratého prezidenta. Co se lidí týče, Erdoğan má svoje metody dávno dotažené do dokonalosti.

Na řadě míst zasažených otřesy je totiž patrné, že některé poctivěji postavené budovy vydržely pohromadě a ochránily svoje obyvatele před nejhorším, kdežto jiné, ošizené, se složily jako domečky z karet a změnily se z domovů rodin v jejich hromadné hroby. Leckterá stará osmanská mešita, postavená ještě holýma rukama z nalámaného kamení, teď shlíží na kupy podřadné oceli a nekvalitního betonu, pod nimiž leží těla občanů moderní Turecké republiky.

Šizení materiálů na stavbách je něco, proti čemu mají bojovat stavební úřady. Masivní rozsah devastace, kterou po sobě zemětřesení zanechalo, naznačuje stejně masivní rozsah korupce a klientelismu, které toto umožnily. Jakkoliv je korupce v Turecku očekávatelná – však termín „bakšiš“ k nám dorazil právě přes Istanbul –, je přece jen rozdíl mezi oškubáváním státu skrze „deset procent všimného“, které je všudypřítomné i uvnitř EU, a mezi tím druhem korupce, za který se pak platí životy lidí po desetitisících. A současný turecký prezident, sám obyvatel megalomanského nového paláce o tisíci komnatách, se v tomto případě nemůže vyhnout politické odpovědnosti.

Pokud by únorové zemětřesení vedlo k  Erdoğanově porážce ve volbách, dějiny by se vlastně opakovaly. Katastrofální zemětřesení roku 1999 společně se špatnou ekonomickou situací totiž udolaly Erdoğanova předchůdce Bülenta Ecevita a umetlo dnešnímu prezidentovi cestu k moci.

Pro takové případy měli naši předkové přísloví, že „všechno zlé je k něčemu dobré“.