„Démos“ je řecky „politický lid“, do kterého se obvykle neřadí cizinci a návštěvníci. „Demokracie“ tím pádem „vláda lidu“ a „demografie“ studium toho, jak ten lid vlastně vypadá.

Málokdo si ale klade otázku, jestli demokracie může vydržet zásadní demografické změny, a když ano, neklade ji raději nahlas. V Evropě jsou totiž demografické změny vesměs spojeny s masovou migrací z Afriky a Blízkého východu, takže kolem nich panuje atmosféra strachu. Veřejně konstatovat, že ve městě se 30 % muslimů budou panovat míň liberální poměry, než kdyby jich tam bylo jedno procento, znamená koledovat si o obvinění z „rasismu“, dnešního ekvivalentu středověkého rouhání. A to se chce málokomu.

Současná Netanjahuova vláda se opírá o ultraortodoxní strany a sekulárnějším obyvatelům Státu Izrael to začíná lézt krkem. Musejí totiž to velké množení svých bratranců sponzorovat, a to jak v podobě sociálních dávek, tak v podobě speciálních stipendií pro nepracující „studenty Tóry“ (kolik jich stát velikosti Izraele potřebuje? Rozhodně míň, než kolik jich má; zhruba polovina ultraortodoxních mužů nepracuje), odpouštění vojenské služby nebo oficiální podpory náboženských škol, jejichž osnovy jsou, co se běžných předmětů typu angličtiny a biologie týče, značně nedostačující a jejichž absolventi mají problém uplatnit se na trhu práce, i kdyby třeba pracovat chtěli. Toto vše šlo tolerovat, dokud bylo takto privilegovaných jedinců málo; v době založení Izraele jich byly pouhé čtyři stovky. Teď už ale jejich počet narostl do statisíců a sociální smír v Izraeli se trhá. Kontroverzní opatření, která současná Netanjahuova vláda tlačí v oblasti soudnictví, tomu nijak nepomáhají. Zkorumpovanost politiků je v Izraeli značný problém, ale až dosud se ji dařilo nějak postihovat, když už ne potlačit úplně. S vykleštěným justičním systémem by to třeba už nebylo možné vůbec, a přitom Netanjahu sám má na hlavě másla dost.

„Vždycky jsme si říkali: vždyť jsme přece všichni Židi,“ komentovala prý situaci jedna z demonstrantek účastnící se největších nepokojů v dějinách Státu Izrael: na ulicích je cca pět procent obyvatelstva, daleko více než při vlně demonstrací, které svého času po katastrofální jomkipurské válce smetly Goldu Meirovou. Ale i mezi příbuznými existují určité hranice, za které nelze zajít. A izraelská demokracie si bude muset vnitřně vyřešit zásadní otázku: kam až ty hranice sahají? Jak hluboko do kapes jedněch si mohou sáhnout druzí a jaké kulturní nebo společenské ústupky si po nich mohou vynutit?

Podobné otázky budeme řešit i u nás v Evropě, a to s ještě většími příkopy mezi jednotlivými etniky. Mají-li problémy i Židé s jinými Židy, těžko očekávat, že mezi Somálci a Švédy zavládne v podobných otázkách porozumění.