KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Izrael: demokracie vs. demografie

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Izrael: demokracie vs. demografie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Démos“ je řecky „politický lid“, do kterého se obvykle neřadí cizinci a návštěvníci. „Demokracie“ tím pádem „vláda lidu“ a „demografie“ studium toho, jak ten lid vlastně vypadá.

Málokdo si ale klade otázku, jestli demokracie může vydržet zásadní demografické změny, a když ano, neklade ji raději nahlas. V Evropě jsou totiž demografické změny vesměs spojeny s masovou migrací z Afriky a Blízkého východu, takže kolem nich panuje atmosféra strachu. Veřejně konstatovat, že ve městě se 30 % muslimů budou panovat míň liberální poměry, než kdyby jich tam bylo jedno procento, znamená koledovat si o obvinění z „rasismu“, dnešního ekvivalentu středověkého rouhání. A to se chce málokomu.

Současné nepokoje v Izraeli jsou nicméně zajímavým příkladem toho, že ke změnám demografie, které nahlodávají fungování demokracie, není potřeba imigrace. Izrael má samozřejmě také určité potíže s ilegální imigrací z Asie a Afriky, ale ten skutečný politický problém tvoří ultraortodoxní komunita, kdysi nepočetná, až titěrná, dnes naopak početná ažaž. Ultraortodoxní židé, charedim, mají fantastickou porodnost, jednu z nejvyšších na světě. Zaostává za nimi i Etiopie a Niger. Tím pádem jejich podíl na obyvatelstvu Izraele systematicky roste, a jelikož Izrael je demokracie, úměrně tomu roste i jejich podíl na politickém rozhodování v zemi.

Současná Netanjahuova vláda se opírá o ultraortodoxní strany a sekulárnějším obyvatelům Státu Izrael to začíná lézt krkem. Musejí totiž to velké množení svých bratranců sponzorovat, a to jak v podobě sociálních dávek, tak v podobě speciálních stipendií pro nepracující „studenty Tóry“ (kolik jich stát velikosti Izraele potřebuje? Rozhodně míň, než kolik jich má; zhruba polovina ultraortodoxních mužů nepracuje), odpouštění vojenské služby nebo oficiální podpory náboženských škol, jejichž osnovy jsou, co se běžných předmětů typu angličtiny a biologie týče, značně nedostačující a jejichž absolventi mají problém uplatnit se na trhu práce, i kdyby třeba pracovat chtěli. Toto vše šlo tolerovat, dokud bylo takto privilegovaných jedinců málo; v době založení Izraele jich byly pouhé čtyři stovky. Teď už ale jejich počet narostl do statisíců a sociální smír v Izraeli se trhá. Kontroverzní opatření, která současná Netanjahuova vláda tlačí v oblasti soudnictví, tomu nijak nepomáhají. Zkorumpovanost politiků je v Izraeli značný problém, ale až dosud se ji dařilo nějak postihovat, když už ne potlačit úplně. S vykleštěným justičním systémem by to třeba už nebylo možné vůbec, a přitom Netanjahu sám má na hlavě másla dost.

„Vždycky jsme si říkali: vždyť jsme přece všichni Židi,“ komentovala prý situaci jedna z demonstrantek účastnící se největších nepokojů v dějinách Státu Izrael: na ulicích je cca pět procent obyvatelstva, daleko více než při vlně demonstrací, které svého času po katastrofální jomkipurské válce smetly Goldu Meirovou. Ale i mezi příbuznými existují určité hranice, za které nelze zajít. A izraelská demokracie si bude muset vnitřně vyřešit zásadní otázku: kam až ty hranice sahají? Jak hluboko do kapes jedněch si mohou sáhnout druzí a jaké kulturní nebo společenské ústupky si po nich mohou vynutit?

Podobné otázky budeme řešit i u nás v Evropě, a to s ještě většími příkopy mezi jednotlivými etniky. Mají-li problémy i Židé s jinými Židy, těžko očekávat, že mezi Somálci a Švédy zavládne v podobných otázkách porozumění.