Poslední den přinesl názornou ukázku, co opravdu zmůžou dezinformace. Tomu, co poslední léta řeší certifikovaní experti na dezinformace, se to podobalo málo. Nástroje, které používají specializované factcheckingové aktivity typu Demagog.cz, na to byly zcela bezzubé. Jak se odvolat na autoritativní, důvěryhodné zdroje, když tyto zdroje tu dezinformaci šířily?

V úterý se rozletěla do světa ze zpravodajských portálů jako New York Times, CNN, BBC a řady dalších blesková zpráva téměř totožného znění: Izraelský zásah nemocnice zabil několik set lidí, tvrdí Palestinci. Někdo uváděl pět set, někdo několik set. Že to tvrdí Palestinci, měli všichni, ale až na konci. New York Times v průběhu zbytku dne měnily titulek z „izraelského zásahu“ na „zásah“ a ten na „výbuch“, ale škoda už byla napáchána. Jordánská vláda zrušila setkání s prezidentem Bidenem, různé arabské země odsoudily Izrael. V několika metropolích začaly pobouřené davy pochodovat k americkým ambasádám. Lidé na sociálních sítích i v některých redakcích, kteří předtím skepticky pochybovali o zprávách, že bojovníci Hamásu zabili, mučili a unesli izraelské děti, reagovali na zprávu o nemocnici s instantním pobouřením. Na nezávislé potvrzení nečekali.

Tedy – jak pro koho. Zprávy z války jsou notoricky nespolehlivé a proměnlivé. Ze dvou stejně důležitých důvodů – jednak podléhají manipulaci válčícími stranami a jednak je skutečně těžké zjistit pravý stav věcí. Ihned, ale i později. Jde o skutečnosti, od nichž se odvíjí přisouzení viny na celém konfliktu a z toho vyplývající podpora či nepodpora různých zemí válčícím stranám. Nemusíme chodit daleko do světa nebo hluboko do minulosti. Britský časopis Living Marxism v roce 2000 prohrál soud s televizní stanicí ITN, kterou v textu obvinil, že její reportáž z roku 1992 o srbském táboře Omarska, v němž byli za bosenské války vězněni bosenští muslimové, byla inscenovaná. A pochybnosti o tom, zda Srbové v roce 1994 ostřelovali tržiště v obleženém Sarajevu, se vynořují dodnes.

Jenže to, co se stalo, bylo bohužel naprosto předvídatelné. Hlavně v tom smyslu, jak to vyjádřil reportér Wall Street Journal Bojan Pancevski, kterého jsme už jednou citovali: Izraelská pozemní operace v Gaze bude podobná jako dobývání Rakká, až na to, že se bude vysílat živě.

Pád Rakká v roce 2017 musel být hodně krvavá záležitost. I když ne tak masivní jako několik jiných bitev války s ISIS či irácké války v širším významu. Jenže o nich moc nevíme. Do obecné představivosti se nezapsaly nějakými ikonickými momenty.

Při invazi do Iráku v roce 2003 Američané, jistí si svou převahou a svým způsobem vedení boje, zavedli velmi těsný způsob spolupráce s médii, kdy reportérům umožnili doprovázet bojové jednotky. Ne pochopitelně úplně při všem, zvlášť ne v první linii při útoku, ale v zásadě reportéři mohli sdílet osud s vybranou jednotkou vojáků. Zavedlo se pro to slovo, ti reportéři byli „embedded“, tedy vloženi, zaklíněni, přifařeni k vojsku.

Pak Američanům válka zhořkla, přišly krvavé boje ve Falúdže a jinde a odhalení o věznici Abú Ghrajb. Nadšení pro „embedding“ opadlo.

V roce 2014 padlo Islámskému státu do rukou milionové irácké město Mosul. Třicetitisícová irácká armáda před patnácti sty islamistickými bojovníky po týdnu utekla. Až v roce 2016 se nově konstituované irácké jednotky spolu s Kurdy, americkými poradci a taky s podporou Íránu jaly město dobýt zpět. Přímé dobývání města trvalo nemalou část roku. Na to, že se o něm občas můžete dočíst, že to byla nejstrašnější městská bitva od druhé světové války, toho o něm mnoho nevíme. Ani o pádu Rakká a jiných bašt ISIS. Čas „embeddingu“ pominul.

„Každá městská bitva se nakonec vyvine k volbě mezi ochráněním fyzického prostředí a ochráněním vlastních vojáků,“ píše v čerstvé analýze Michael Knights z Washington Institute for Near East Policy. „Útočníci zpravidla volí to druhé, zejména když začnou být unavení. V západním Mosulu – což humanitární agentury považují za mimořádně destruktivní bitvu – bylo podle OSN za 180 dní bojů zničeno nebo učiněno neobyvatelnými 13 tisíc budov. Ve více koncentrované oblasti Rakká je ten údaj 11 tisíc (což představuje 80 procent budov) za 90 dní.“

Síť X, dříve Twitter, občas ještě dokáže zopakovat staré kouzlo, jakým je vynoření se nečekaného zdroje informací a poučení v pravou chvíli. Ani nevíte, jak se k vám vlastně donesla. Tentokrát se o něj postaral člověk píšící (zřídkavě) pod pseudonymem Melek Tawuse. Víme o něm, že je zřejmě Američan (ale umí arabsky) a že je antropolog. A že, tehdy jako mladý, byl přítomen bitvě o Mosul. Doslova píše, že byl „embeddován“ s iráckými jednotkami. Takže to tehdy tedy ještě existovalo, byť on tam byl zřejmě jako antropolog, ne novinář.

Jeho vlákno inspirované tím, co se dá očekávat v Gaze, stojí za přečtení. A vzhledem k tomu, že se nejedná o zpravodajský žánr ani o text, který by někomu něco doporučoval nebo někoho z něčeho obviňoval, anonymita není diskvalifikující. Po úvodní rekapitulaci boje s Islámským státem se autor dostává k povaze městské bitvy:

Pro úspěšný boj byla důležitá západní letecká podpora, píše, a „navzdory nesmírným vedlejším škodám, jež způsobila nešťastníkům žijícím pod vládou chalífátu, nebyla její účinnost ani morálnost nikdy zásadně zpochybněna. Snad si lidé takové otázky nepřipouštěli díky tomu, že šlo o vzdálená místa, a díky groteskní krutosti ISIS. Teroristické útoky, k nimž v té době došlo ve městech na Západě, poskytly té strategii další oporu“.

Pokud by si člověk představoval, že ta destrukce je způsobená bezhlavým, necíleným bombardováním, tak opak je pravdou: „Americká strategie stanovování cílů je vysoce regulovaná a byrokratizovaná, na každé fázi se podílejí právníci. Proces rozhodování, zda má být nějaká budova i s obyvateli sprovozena ze světa, má mnohem blíž k zasedání sdružení vlastníků bytů než k filmu Dr. Divnoláska.“

Jenže, nic naplat, „když se dostanete k obléhání, tak se nakonec ukáže, že všechen ten právnický žargon, citáty ze svatého Augustina, banální powerpointové prezentace na téma proporcionality, jež se ukazují vojákům před nasazením, a uhlazené tiskové zprávy po útoku jsou jen uklidňujícími berličkami. Tyto iluze spolu s technickým pokrokem zamlžují povahu podniku, jež je ve své nejprostší podstatě nepřesným likvidováním nepřátel pomocí mechanických draků."

Připomíná generála Shermana, vojevůdce amerického Severu v občanské válce, který proslul mimořádně drtivým vítězným tažením, zejména vypálením Atlanty: „Projevil hlubší znalost než moderní lidé, když řekl, že ,válka je krutost a žádná hra se slovíčky na tom nic nezmění‘. Devítiměsíční obléhání Mosulu by mu bylo zcela srozumitelné, a stejně tak Thukydidovi. A zkušenost obléhajících i obléhaných se nijak podstatně nelišila od obléhání města ve starověku. Útrapy, nahodilost smrti, masakry, rabování, úprk a krvavé vyřizování soukromých účtů, když starý režim podlehne novému… To všechno se odehrávalo v Mosulu před pouhými šesti lety a výsledek byl převážně buď vítán, nebo ignorován.“

Jenže autor si zároveň dodnes neumí představit, že bylo možné se tomu vyhnout. Znamenalo by to, že „budou dál fungovat tržiště s otroky, zajatci budou trpět ve vězeních a miliony duší žít pod vládou kultu vzývajícího smrt“. A „pogrom“, který se odehrál na jihu Izraele, podle něj ospravedlňuje válku násobně víc než existence chalífátu, vůči němuž, jak autor připomíná, Západ v čele s USA zahájil boj ještě předtím, než se dopustil svých největších zvěrstev.

„Přijímám rezignovaně to, co se podle mě od minulé soboty stalo nevyhnutelným: Gaza je odsouzena, město bude zničeno, obyvatelé mrtví nebo na útěku, Hamás ve své současné podobě přestane existovat. Neříkám to s nadšením ani s triumfalismem, ale jako výraz vědomí, jaká je lidská povaha.“

A nesouhlasí s názorem, že izraelská armáda nebude moci „jít od domu k domu“ jako v Mosulu: „Jakákoli izraelská vláda, která by byla na něco takového příliš útlocitná, by byla ihned nahrazena takovou, která by nebyla. To neznamená, upřesňuje, že by neexistovaly méně a více „humánní“ taktiky, ale že „i to nejúzkostlivější uplatnění síly v městských centrech představuje míru násilí dalece převyšující to, co si většina lidí představuje jako ,nezbytné‘“.

Tolik anonymní antropolog. Michael Knights v citovaném článku (je datovaný 13. října) vypočítává: „V Gaze úřady hlásí, že po pěti dnech bojů je zničených nebo neobyvatelných 525 staveb. Což, soudě podle vizuálů z dosud uskutečněných leteckých úderů (bylo jich od počátku konfliktu zhruba 400 denně, což 12. října vrostlo na 700), nebude daleko od pravdy. Když začnou pozemní operace a budou jednotky potřebovat vzdušnou podporu, takže destrukce Gazy nakonec může dosáhnout stejné, ne-li vyšší míry než v Mosulu nebo v Rakká.“

Na rozdíl od těchto bitev to ovšem bude obden provázeno mediální událostí podobnou té s nemocnicí.