Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.

Výraz „semperflorens“ patří do doby lidských tužeb po životě věčném, vždyzeleném a stálekvetoucím. Tyto sny poněkud vybledly, anžto momentální motivace setrvávat na této planetě takříkajíc nafurt začala být trochu kách. Zahradní umění je takovým prazvláštním barometrem společnosti. V době největšího odlesnění šlechta začala chránit obory a sázet parky jako pominutá. Přelidněná krajina evropského venkova byla jako po vymetení a každičké stéblo sežrala koza, každičká klest prolétla kamny chudiny. V tu chvíli se v literatuře objevuje sen o divoké zahradě přetékající květinami. Které vládnou samy sobě. Když si totalitní systémy vzaly květiny do parády, naopak z nich vysazovaly obrazce svých symbolů a podobizen. Tedy bylo jasno, kdo je tu pánem a kdo poroučí větru, dešti.

Šlechtitelství a celé to naše ctihodné zahradnické řemeslo hnalo květinu k jedinému cíli. Neutuchající kvetení, velkokvětost, plnokvětost a stálezelenost. Obchodní úspěch určovalo hlavně to, aby nebyly vidět žádné listy. Největší nevýhodou muškátů bylo, že se sázely až v květnu a na podzim zmrzly. Tento problém pro řadu lidí vyřešily až asijské výlisky z plastu. K těm jsme ostatně získali překvapivě pragmatický vztah, jak o tom svědčí naše hřbitovy. Změnu klimatu jsme doprovodili vykácením veškerých stromů, abychom zjistili, že rozpálené pomníky taví i některé plasty. Možná by to mohlo mít nějaké energetické využití. Třeba integrovaný solární panel do pomníku, což?

Neutuchající kvetení začalo být v rozporu s naší snahou o vnímání času. Naše zoufalá snaha vnímat čas nás otočila k maximálnímu vnímání sezonnosti jako projevu divočiny. Zatímco agrobaronům jsme nechali levnou ropu, aby zničili veškerou krajinu ve jménu levného rohlíku, ve městech budujeme mikroskopické iluze divočiny. Jsou velice podobné streamovacím službám. Sledováním sportovních utkání se z nás sportovci nestávají. Přesto nás může těšit, jak se zbylé ptactvo a hmyz, ba i některé rostliny stěhují z bývalé krajiny do měst. Přece to není pořád tak hrozné. Jo, to říkávala babička o protektorátu taky.

Obliba drobnokvětých, rozevlátých, divokých kytek s krátkou dobou kvetení roste. Před pár lety bych vůbec nevěřil, že to kdy napíšu. Zůstal jsem o víkendu úplně beze slov, když již třetí zákaznici okouzlil drobnokvětý kakost, kterých jsem za patnáct let udal tak bednu. A to tím, že jsem je rozdal. Jistě. Z náhod nelze usuzovat. Jedna vlaštovka jaro nedělá atd. Ten vývoj tu je a z nás zahradníků se zvolna stávají městští divočáci. Sukcesní nárosty plevelných dřevin se proměnily v úctyhodnou vágní krajinu hodnou využití. Každá drobná ekosystémová službička se hodí do celkové bilance budoucího krajinářského řešení. Na podzim mi bylo až divné při návštěvě správy KRNAP, kolik toho máme společného, a zdá se, že toho budeme mít do budoucna společného stále víc a víc. Budeme ty naše ostrůvky chránit, jak nejlépe budeme umět, a pak udržovat při životě všechno ostatní. Zbytek světa bude řešit, že nemá kde zaparkovat.