Debata o ozdravení veřejných financí se zatím vede hlavně kolem titěrností. O věcech, které by přinesly opravdu zásadní úspory, se víceméně mlčí. Přitom by stačilo vrátit zdanění zaměstnanců na úroveň roku 2020 a vrátit počet státních zaměstnanců a je v podstatě hotovo. Veřejná kasa by tím získala navíc přes 150 miliard korun ročně. Hospodaření státního rozpočtu by bylo dále schodkové, ale již dlouhodobě udržitelně. Místo toho se debata stáčí ke zvyšování základní sazby DPH nebo třeba ke zmrazení platů politiků. Tedy k titěrnostem.

To počet státních zaměstnanců se letos oproti loňsku zvýšil o více než 10 tisíc osob a poprvé v historii Česka atakuje půlmilionovou hranici, když dosahuje cifry 499 056 osob. Mezi státní zaměstnance, resp. zaměstnance placené ze státního rozpočtu, spadá nejen zhruba 80 tisíc úředníků, ale také třeba učitelé, vojáci, policisté, hasiči či celníci.

Pokud však zůstaneme u zaměstnanců státního sektoru, jejich počet oproti loňsku narostl o zmíněných více než deset tisíc osob, konkrétně o 10 177. Jedná se o druhý nejvyšší meziroční nárůst počtu státních zaměstnanců za období od roku 2017. V letech 2017 až 2022 se průměrně řady státních zaměstnanců rozšiřovaly o zhruba 8600 ročně. Letošní nárůst je tedy nadprůměrný.

S citelným růstem počtu osob placených ze státního rozpočtu samozřejmě rostou nároky na tento rozpočet, jehož schodek bude letos podle našich odhadů činit zhruba 320 miliard korun. Redukce počtu státních zaměstnanců by tak výrazně přispěla k ozdravení veřejných financí.

Jeden příklad za všechny. Jestliže by vláda snížila počet státních zaměstnanců na úroveň roku 2016, kdy činil 437 291 osob, jen na řádných hrubých měsíčních platech by v průměru ušetřila zhruba 31,5 miliardy korun. To proto, že průměrný plat státního zaměstnance letos činí 42 403 korun hrubého měsíčně.

Pokud ale zahrneme další náklady na zaměstnance, které se přičítají zaměstnavateli, tedy v tomto případě státu, nabobtná náklad na jednoho zaměstnance v průměru minimálně na 69 100 korun. Tento náklad zahrnuje především zaměstnavatelské odvody v podobě sociálního a zdravotního pojištění za daného zaměstnance. Naopak ale nezahrnuje třeba 13. platy, příplatky za případné přesčasy nebo noční, víkendové či sváteční směny.

Snížením počtu státních zaměstnanců na úroveň roku 2016 by tedy klesly související roční nároky na státní rozpočet o více než 50 miliard korun. To už rozhodně není zanedbatelná částka. Vskutku by výrazně přispěla k ozdravení veřejných financí. Vždyť třeba zvýšení základní sazby DPH z 21 na 23 procent, které nově navrhuje vládní hnutí STAN, by státnímu rozpočtu podle výpočtu společnosti Deloitte přineslo 24 miliard ročně. Tedy ani ne polovinu toho, co potenciálně přinese redukce počtu státních zaměstnanců na úroveň roku 2016, tedy redukce o zhruba 60 tisíc osob.

Jestliže úřady práce hlásí nyní stále více než 280 tisíc neobsazených pracovních míst, redukce počtu státních zaměstnanců o zhruba 60 tisíc lidí, na úroveň roku 2016, by nepřinesla ani žádný výraznější sociální otřes. Z velké části, ba takřka kompletně by se mohli přesunout do soukromé sféry, a státu by tak opadly náklady s nimi spojené, jak v podobě mezd, tak třeba odvodů, aniž by výrazněji narostly jeho výdaje na sociální dávky, například na podporu v nezaměstnanosti.

Pokud úsporu přes 50 miliard korun plynoucí ze snížení stavu zaměstnanců na úroveň roku 2016, na úroveň krátce před nástupem Andreje Babiše do premiérské role, sečteme s úsporou více než sto miliard korun plynoucí z vrácení zdanění zaměstnanců na úroveň roku 2020, získáváme přes 150 miliard ročně.

Místo toho se ale řeší také třeba zmrazení platů poslanců, které prakticky nic nevynese. Pozor, to však neznamená, že by k němu nemělo dojít.

Čeští poslanci jsou vzhledem k průměrné mzdě placeni lépe než třeba poslanci němečtí nebo rakouští. To však není hlavní důvod, proč by si měli platy zmrazit. Tím je to, že mají jít příkladem. Jako jde EU příkladem, když se omezuje, třeba v autoprůmyslu, aby šla celému světu vzorem v boji s klimatickou změnou, i když sama nemá šanci jej přímo ovlivnit.

Platy českých politiků se nezdají být podhodnocené ve vztahu k situaci v dalších zemích EU. Například průměrná mzda v Německu je čistě nominálně zhruba 2,7krát vyšší než v Česku. Pokud by tomu měl odpovídat i základní plat řadového poslance – pokud by tedy český poslanec měl mít 2,7krát nižší plat než v základu jeho německý kolega –, musel by český poslanec brát přibližně 90 tisíc korun. Místo toho má přes 102 tisíc. Vzhledem k výši průměrné mzdy v dané zemi tedy čeští poslanci berou více než jejich němečtí kolegové.

Vzhledem k průměrné mzdě berou více nejen než jejich němečtí kolegové, ale třeba i než ti rakouští. Rakouská průměrná mzda je zhruba 2,5krát vyšší než ta česká. Takže pokud by takový měl být rozdíl také mezi platem rakouského a českého poslance, musel by ten český mít plat zhruba 88 tisíc korun. Místo toho má o 14 tisíc korun více.

Čeští poslanci by si platy měli spíše zmrazit. Ne proto, že jsou vzhledem k průměrné mzdě placeni v rámci EU nadprůměrně. Měli by si platy zmrazit i přesto, že z hlediska snahy o ozdravení veřejných rozpočtů to přímo moc ničemu nepomůže. Platy politiků mají obrovskou symboliku. Ta z milionů dělá desítky miliard.

Když žádají šetření a úspory po zbytku společnosti, nechť jdou příkladem. Ostatně, činí tak celá EU. Byť v jiné, ale o to závažnější oblasti – v boji s klimatickou změnou. Vždyť EU přijímá nejvíce omezující legislativu na světě, týkající se například emisních norem automobilů, aby tak šla celému světu vzorem, jak sama říká. Přitom i pokud budou v EU všechna auta na elektropohon, stejně se globální, celosvětové emise nijak významně nesníží.

Přesto je EU ochotna tuto oběť přinést. Věří, že tím inspiruje opravdu velké znečišťovatele v čele s Čínou. Pokud i ti by emise skleníkových plynů výrazně omezili, boj s klimatickou změnou již má šanci na úspěch. Analogie platí v oblasti českých veřejných financí. Pokud si čeští poslanci zmrazí platy a budou na sebe přísní, veřejné finance tím neozdraví. Mohou ale inspirovat ostatní ve společnosti – miliony lidí, včetně důchodců –, aby i oni byli ochotni se omezit a přistoupit třeba na pomalejší navyšování mezd, platů, penzí či sociálních dávek a tím skutečně účinně, protože celospolečensky, bojovat nikoli s klimatickou změnou, ale s mimořádně vysokou inflací a výrazně narůstajícím zadlužením celé České republiky – se zadlužováním budoucích generací.