Jsou v Evropě volení politici v parlamentech členských zemích a pak je Evropská unie, která národní politické reprezentace trvale oslabuje, například posilováním tzv. neziskového sektoru. Volební politici tomu často nejsou schopni nebo ochotni zabránit. Exemplárním a odstrašujícím příkladem budiž český zákon o hromadném řízení, rozuměj o hromadných žalobách. Už brzy by o něm měla jednat vláda.

Institut hromadných žalob po nás chce Evropská unie, příslušná směrnice Evropského parlamentu a Rady EU (2020/1828) se týká zástupných žalob na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů. U nás tento evropský rest vypořádává ministerstvo spravedlnosti, dělá to už od dob babišovských ministrů a částečně úředníci přišlí na ministerstvo právě v éře hnutí ANO.

Do jaké míry tu ministerstvo spravedlnosti – to sice vede Pavel Blažek z ODS, nicméně zákon má v gesci náměstek Karel Dvořák z hnutí STAN – myslelo na neziskové organizace, vyplyne přímo z argumentace ministerstva v připomínkovém řízení. Ministerstvo financí a Česká advokátní komora protestovaly proti osvobození od soudního poplatku. Resort spravedlnosti odpovídá následovně: „Směrnice předpokládá, že státy zajistí podporu neziskovým organizacím pro to, aby tyto mohly fakticky podávat hromadné žaloby. Stát tedy musí zajistit, že žaloby budou podávány a neziskové organizace nebudou od tohoto podávání odrazovány finančními nároky na vedení hromadných řízení.“

Jedním z cílů unijní směrnice, která byla na počátku českého zákona, přitom je umožnit podávání hromadných žalob u soudů v jedné členské zemi EU i skupinám z jiné členské země, založit i v tomto oboru jakýsi jednotný trh. Na takovém trhu se pak bude pohybovat množství zkušených hráčů.

V Německu (kde mimochodem náměstek Dvořák studoval práva) je šampionem v oboru jakási Deutsche Umwelthilfe (DUH). Po změně zákona z roku 2006, odkdy se dovoluje zasílat tzv. předžalobní výzvy firmám i spolkům, které s firmou nejsou v žádném právním vztahu, jaksi jménem celé společnosti, si právě DUH z posílání výzev udělala systém obživy.

Typickým adresátem výzvy byl nějaký prodejce aut, pokud třeba v inzerátu nebo v prospektu na nabízená auta nevyplnil správně všechny údaje o emisích nebo je uvedl příliš malým písmem... Jako odškodné za „námahu“ DUH od těchto mikropachatelů inkasovala palmáre, samozřejmě ve výši určené zákonem. Neuběhlo ani deset let, přišly drastické normy emisí oxidů dusíku a DUH si sérií žalob vymohla zákaz vjezdu dieselových aut do různých částí nebo center mnoha německých měst. Příklad, jak rychle se ochrana spotřebitelů může obrátit proti spotřebitelům.

Vznikající český zákon o hromadných řízeních má svoje rizika a ta jsou jen dalším projevem jakési unijní globalizace, té neutuchající ofenzivy z centra, která normálního smrtelníka umoří. Dokázat se tomu bránit by vyžadovalo jasné politické zadání a vyžadovalo by to sebevědomé politiky, jaké dnes produkují Maďarsko nebo Polsko. Čelit tomu bez jasného politického zadání, navíc s „progresivní“ většinou v pětikoalici, je úkol skoro nadlidský.