ÚHEL POHLEDU: Chtěl bych, aby se jaderná fúze stala praktickým zdrojem energie. Poskytlo by to nevyčerpatelné dodávky energie bez znečištění nebo globálního oteplování, prohlásil Stephen Hawking, anglický teoretický, kvantový fyzik, kosmolog. Jak jistě víte, zemřel na amyotrofickou laterální sklerózu, 14. března 2018 v Cambridgi, kde se konal soukromý pohřeb. Na náhrobku má vytesáno: „Tady leží to, co bylo smrtelné ze Stephena Hawkinga". Je tam i rovnice související s jeho výzkumem černých děr. Proč to říkám? Protože preferuji fyziky, matematiky a ekonomy před ideology, sektáři a populisty, obecně před politiky. Možná proto, že jsem obojí chvíli dělal…

Letos to bude 35 let od sametové revoluce, 25 let od vstupu ČR do NATO, 20 let od vstupu do Evropské unie a 17 let, co nás moje administrativa přivedla do schengenského prostoru. To jsou impozantní milníky. Řekl bych, že byly formálně i fakticky naplněny všechny aspekty, aby bylo možné naši zemi označit za svobodnou, nezávislou a suverénní. Tedy zemi bezpečnou! Proč to tak necítíme? A proč tomu tak není? Proč nejsme dnes bezpeční geopoliticky, nejsme bezpeční politicky, nejsme bezpeční ekonomicky? Je to mimo jiné nebo hlavně proto, že nejsme bezpeční energeticky!

Zjednodušeně řečeno, nemáme garantováno, že když otočíme vypínačem, že se rozsvítí světlo. Dnes, zítra, za rok, za deset let, kdykoli, ráno, v poledne i v noci, že nedáme za tepelnou pohodu v bytě celou výplatu, že budeme moci dýchat zdravý vzduch. Ono to garantovat ani nelze, ale musí pro to být vytvořeny aspoň základní předpoklady a musíme jim věřit. Energetická bezpečnost se právem ocitá v centru pozornosti. Žádný živý organismus nemůže přežít bez energie. Bez ní se rychle rozpadá struktura civilizace. Na energii závisí naše svoboda a nezávislost, a minulé měsíce a roky nám tuto pravdu drsně připomněly. Není nic důležitějšího pro přežití civilizace, než je naplňování základních potřeb – bezpečí, teplo, světlo, elektřina, jídlo, voda, léky. Kontinuálně, okamžitě, dostatečně! Ne někdy, ne možná a ne málo. Všechno ostatní je absolutně druhotné. Nenaplnění základních potřeb vede k destrukci. Bez dostatku energie je naše svoboda pouhou chimérou. Green Deal, RePowerEU, Energiewende a další ambiciózní plány tyto charakteristiky nejen nenaplňují, ale jsou spíše příčinou problémů než jejich řešením.

Vyjadřuji se k energetice několik dekád a vždy jsem patřil k těm, co varovali před surovinovou závislostí na Rusku, před překotnými změnami nerespektujícími investiční cyklus v energetice, před ignorancí fyzikálních zákonů, před aktivismem, vždy jsem mluvil o diverzifikaci, adaptaci a energetické „svobodě“, o našich komparativních výhodách (a těmi byly vždy jádro, teplárenství a donedávna domácí zdroje uhlí). Popírání těchto zjevných faktů nás žene dnes do závislosti, nesvobody, nedostatku, k cenovým šokům, nekonkurenceschopnosti a ekonomické chudobě. Přesto se i v této situaci najdou šílenci, kteří tomu tleskají, dál tančí klimatické tance a energetiku léčí zaříkáváním a placebem, přeloženo: komunitní energetikou, ESG a čínskými elektromobily.

Po dlouhá desetiletí byla otázka energetické bezpečnosti Evropy podceňována. Velká ropná krize v 70. letech sice vedla k nutnému zvýšení energetické efektivity, k inovacím a k úsporám. To však hrozbu pouze oddálilo, ale nevyřešilo. Snížila se energetická náročnost dopravy a průmyslu, ale systémově se neudělalo prakticky nic pro to, aby se vyřešila nezdravá závislost Evropy na zdrojích buď z politicky nestabilních teritorií, případně ze zemí, které obratně využívají energetickou kartu ve své zahraniční politice. Hrozba energetické krize, hrozba totálního nebo rolling blackoutu, přece nespočívá až tolik v tom, kolik spotřebováváme energie v absolutním měřítku. Zásadní je, do jaké míry jsou naše potřeby závislé na nespolehlivých zdrojích. Na zdrojích, které mohou z nějakého rozmaru, z důvodu změny počasí (svítí – nesvítí, fouká – nefouká), z povahy zdroje, ze zlého záměru nebo změnou politické situace v různých zemích v daném okamžiku skončit a těžce nahraditelně chybět.

Předložím vám tři klíčové otázky a nástřel odpovědí k diskuzi:

1. Chceme zajistit občanům bezpečnější dodávky elektřiny a tepla? Pak, nemůžeme sázet na zdroje, které jsou nestabilní, které vyrábějí neefektivně a dráž nebo dlouhodobě spoléhat na dotace a subvence.

2. Chceme posílit naší svobodu a nezávislost? Pak nemůžeme z velké míry spoléhat na import ropy a plynu a současně na dovoz zařízení pro obnovitelné zdroje, komponenty a suroviny, nota bene z rizikových oblastí Ruska a Číny. Dekarbonizace není snahou o „záchranu planety“, ale právě snahou posílit naši bezpečnost, a tím i svobodu a nezávislost! Sázka na obnovitelné zdroje by byla strategicky pro dekarbonizaci klíčová, pouze pokud by nezvyšovala naši závislost. Tak tomu ale není! Je to slepá ulička.

3. Chceme-li mít cenově udržitelnou, bezpečnou a nízkoemisní energetiku a naplňovat tak frekventované energetické trilema: cenovou přijatelnost, bezpečnost dodávek a udržitelnost, tedy ochranu životního prostředí, pak se neobejdeme bez jádra a potenciálně bez jaderné fúze. Už Andrej Dmitrijevič Sacharov ve svém textu "Jaderná energetika a svoboda západu" před téměř 50 lety měl jasno. U obnovitelných zdrojů musíme eliminovat jejich největší omezení, a tím je občasnost, což je ve zkratce OZE to klíčové adjektivum. Měli bychom hledat rezervy ve skutečně obnovitelných zdrojích – v hydro a geotermální energii a musíme vyřešit efektivní skladování energie ze slunce a větru. A počítat s tím, že nové mantry – kumulace, agregace a flexibilita fakt nejsou zadarmo a jdou minimálně proti jednomu z vrcholu trilema, proti cenové přijatelnosti!

Řada politiků se domnívá, že o ekonomických a fyzikálních zákonech, třeba Kirchhoffových, Ohmově, Newtonových, či termodynamických větách – když jsou to „taky“ zákony – lze hlasovat a taky o nich bohužel hlasují. Mnoho politiků, kteří dnes rozhodují o našem bezpečí, svobodě a nezávislosti netuší, jaký je rozdíl mezi kW a kWh. Kilowatt je jednotkou výkonu, kilowatthodina je jednotkou práce, resp. energie. Kilowatthodina je součinem výkonu v kilowattech a času v hodinách. Pro jistotu zopakuji, že z tohoto prostého faktu vyplývá, že neplatí obecně oblíbený omyl, že čím více postavíme občasných a z povahy věci přerušovaných fotovoltaických a větrných zdrojů, tedy čím více zvýšíme jejich instalovaný výkon v kW, tím více se zvyšuje naše energetická bezpečnost a zajišťuje plynule spotřeba v kWh. Je to naopak. Když bude svítit a foukat, tak budou vyrábět všichni, cena bude nulová, variabilní náklady záporné, přebytky budou neprodejné, zbývajících cca 6-7000 hodin bude nedostatek a cena obrovská. V zimě fakt tolik nesvítí a v noci málo. Až vyrobíte baterku, která to nahradí, tak mi brnkněte. Jasně, můžete vyrábět „zelený“ vodík 224 let starou technologií. Ano, už v roce 1800 britský chemik William Nicholson objevil, že vodu lze elektrolýzou rozdělit na vodík a kyslík. Вот это техника.

Fyzici vědí, že veškerá energie, kterou máme k dispozici, pochází z hvězd. Liší se jen formou a zejména efektivitou využití potenciálu skrytého v hmotě, ať už štěpením nebo fúzí. Dokud nebudeme mít v praxi využitelné termojaderné reaktory, pak klasické jádro jasně vede. "The only substitute for nuclear fission is nuclear fusion!" Anglicky to zní lépe než česky… Běžná elektrárna s výkonem 1000 MW spotřebuje za rok kolem 2 milionů tun uhlí, či ropy. K produkci stejného množství elektřiny z biomasy bychom museli spálit rychle rostoucí dřeviny z plochy téměř 300 000 hektarů. Na sluneční články o stejném výkonu bychom v naší zeměpisné šířce potřebovali nějakých 50 km2. Pro náhradu zemního plynu „zeleným“ vodíkem v Počeradech bychom potřebovali cca 120 km2 solárních panelů. Nebo stačí dnes vytěžit ze země pouhých 28 tun uranové rudy. Nebo investovat potřebné miliardy do nevyčerpatelné a bezodpadové jaderné fúze. Čísla berte orientačně. K tomu snad netřeba nic dodávat. Snad jen to, že co je ekonomické, je také ekologické.

Zranitelnost evropské energetiky a tím i ekonomiky je díky distorzím a absenci tržního chování při každé změně podmínek na světovém trhu nasnadě. Výsledek se dostavil. Nedostatek zdrojů a tím způsobené vysoké ceny energií a nakonec i zhoršení enviromentálních dopadů, odchod energeticky náročného průmyslu do Asie a do zámoří, ztráta konkurenceschopnosti, stagnace ekonomiky, energetická a následně obecná chudoba, sociální tenze, revoluce, války. Jedna je za humny, druhá v dostřelu. Číňan se nám směje, Rus vesele kasíruje prachy z dodávek ropy a plynu, sankce-nesankce. Část, zejména mladší populace, se propadá do klimatické úzkosti, chce zahodit mobily a i-pady, vrátit se na stromy, žrát kořínky a brouky, přepravovat se autokinezí a sdílet chudobu. Maova kulturní revoluce v Číně byla taky zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému „boomer“ myšlení, kultuře, obyčejům a návykům neboli tradici; kromě toho proti tehdejším politickým špičkám a proti „buržoazii a revizionismu“, navíc proti všem typům autorit, inteligenci a úspěšným občanům. Hnací silou této revoluce se taky stala mládež, která vytvářela tzv. Rudé gardy. Včera Die Rote Armee Fraktion, Brigate Rosse, Greenpeace, Antifa. Dnes Climate Justice Alliance, Fridays for Future, Limity jsme my, Extinction Rebellion, Poslední generace. Bylo by to zábavné, kdyby z toho nešel mráz po zádech, kdyby titíž pomatenci nehulákali na náměstích antisemitská hesla a rovnost všech osmdesáti pohlaví. Vždycky si vzpomenu na dva filmy a dvě knihy. Na Michaela Douglase ve filmu Volný pád a Sylvestra Stalloneho v Demolition Man a na knihy Marca Elsberga: Blackout – Morgen ist es zu spät a Muži pod ochranou od Roberta Merleho.

Musíme si dnes odpovědět stran energetické bezpečnosti na řadu otázek. Bez ideologického nánosu, populistického záměru a klimatického alarmismu:

Jak vhodně doplnit primární zdroje elektřiny? Na jaké do budoucna vsadit, aby byla zajištěna naše bezpečnost ve výrobě elektřiny a tepla? Jak skloubit snahu o snižování emisí s nutností snižovat naši energetickou závislost? Jakou roli má hrát jaderná energie, a potenciálně jaderná fúze? A jakou obnovitelné zdroje? Jakou a jak dlouho domácí uhlí? A jakou a jak dlouho importovaný plyn? Je vodík řešení a za jakou cenu? Jak jsme to schopni ufinancovat bez sebedestruktivních dotací, chudoby a ztráty konkurenceschopnosti? Možná máte pocit, že se na to ptáme. Určitě? Zatím si nicméně odpovídáme chybně…

Zakončím opět citacemi:

1. Parafrází slavného výroku „It is the economy, stupid“ Jamese Carvilleho, kterým poučoval tým Billa Clintona v prezidentské kampani proti Buschovi staršímu: „Je to o energetice, hlupáku!“

2. A fragmentem z projevu Javiera Mileie, argentinského prezidenta před zkoprnělými papaláši v Davosu: „Dnes jsem tu, abych vám řekl, že západní svět je v nebezpečí. Nepodvolujte se podpoře státu. Stát není řešením. Stát je samotný problém!“ „Viva la liberta, carajo“ - „Ať žije svoboda, sakra!“

Text projevu Mirka Topolánka na Národní konferenci efektivní energetiky v Senátu PČR z 24. ledna 2024