Ve čtvrtek Česko zažilo snad nejčernější den své novodobé historie. Šílený střelec na Filozofické fakultě zavraždil třináct lidí. Následující dny a týdny se celá země bude vypořádávat s touto tragédií. Budou se hledat cesty, jak zabránit opakování takového zločinu. Bude do detailů rozpitváván zásah policie. Na internetu se debata přetvoří v kulturní války v americkém stylu, na sociálních sítích se to již děje. Přitom nejlepší taktikou je zachovat se jako Efeští k ničiteli svého chrámu a odsoudit vraha k věčnému zapomnění.

Podle legendy, když v roce 356 př. Kr. shořel Artemidin chrám v Efesu, k činu se přiznal žhář s tím, že chtěl získat slávu za jakoukoliv cenu. Efeští ho odsoudili k smrti a vymazali jeho jméno z historie. Zakázali ho byť jen zmínit.

To je poznatek známý ze Spojených států. Můžeme diskutovat o potřebě bezpečnostních rámů na školách, o změně zákonů povolující držení zbraně. Zkušenosti ukazují, že žádná taková opatření nezabírají. Pokud útočník narazí na odpor, jde vraždit prostě někam, kde bezpečnostní opatření nejsou. A opevnit všechny „měkké cíle“ bez omezení normálního života a svobod v zemi nejde. Žádná zbraňová legislativa není tak dobrá, aby zabránila proklouznutí takovýchto lidí. Pokud zakážete zbraně úplně, najdou si cestu, jak si je opatřit nelegálně, či začnou zabíjet jiným způsobem. V Británii je téměř nemožné si koupit legálně zbraň, rozšířili se tam tak útoky noži, do té míry, že vláda zregulovala jejich prodej.

Paradoxně nejlepším prostředkem, jak zabránit opakování takovéto tragédie, je o ní nemluvit. Když v květnu 2022 došlo k tragédii na střední škole v Uvalde, napsal jsem o článku šéfredaktora magazínu The New Atlantis Ariho Schulmana „Co masoví vrazi chtějí a jak je zastavit“, který vyšel v roce 2013 a jehož název jsem si vypůjčil do titulku. Nyní ty pasáže jsou bohužel znovu aktuální:

„Schulman nejdříve popisuje typického střelce. Ti nebývají blázni, šílenci nebo mentálně nemocní v lékařském smyslu. Spojuje je ,velkohubost, zášť, povýšenost, pocit oprávněnosti‘ a bývají ,sběrači křivd‘, kteří si pěstují svůj zraněný narcismus. Aby si zachovali své ego, zveličují minulá ponížení a externalizují svůj hněv, přičemž ze svých frustrací obviňují druhé. Rozvíjejí násilné fantazie o hrdinské pomstě vůči bezcitnému světu.

Často nemají kriminální historii. Masová vražda je jejich prvním hrůzným činem. „Z těchto zjištění vyplývá, že masové střelby jsou svého druhu divadlem. Jejich účelem je v podstatě terorismus – ve většině případů ale bez politické agendy. Veřejná podívaná masového zabíjení většinou náhodných obětí má být vnímána jako útok proti společnosti jako takové. Typické završení činu v podobě sebevraždy popírá spravedlnost a dává střelci konečnou a definitivní kontrolu,“ píše Schulman.

Masové vraždy se nám často zdají nesmyslné. „Zvrácená pravda je, že právě tato nesmyslnost je cílem masových střeleb: Je to prostředek, kterým se v nás pachatel snaží vyvolat pocit nenávisti. Stejně jako teroristy lze i masové střelce v omezeném smyslu považovat za racionální aktéry, kteří vědí, že pokud budou postupovat správně, vyvolá to v povědomí veřejnosti požadovaný efekt. Součástí tohoto kalkulu zla je i soutěživost,“ dodává Schulman. Jeden útočník, který přežil, se přiznal, že „šel na rekord“, v pozůstalosti dalšího se našla „bodovací listina“ předchozích masakrů. Vrazi často odkazují na předešlé masakry, studují je, kopírují postupy a vyzývají k dalším.

Schulman uvádí, že „nakažlivost“ je prokázána u dalšího typu násilných činů, u sebevražd. Způsob, jakým média o sebevraždách informují, je může přímo ovlivnit. V roce 1984 zachvátila Vídeň série sebevražd v metru. Rakouští psychiatři přesvědčili lokální noviny, aby změnily svůj způsob o jejich informování. Jejich počet následně klesl o 75 %.

Schulman uvádí vlastní doporučení, jak informovat o masových vraždách, aby nepovzbuzovaly budoucí útočníky. Zaprvé nezveřejňovat jejich myšlenky a propagandu. Zadruhé nezveřejňovat jejich jména a fotografie. Zatřetí nepsat o jejich životě a nespekulovat o motivu. Začtvrté omezit popis jen na nejnutnější a nepsat o krvavých detailech. Zapáté nezveřejňovat videa a fotografie činu. Zašesté minimalizovat popis a záběry truchlících pozůstalých. Zasedmé snížit saturaci. Psát o incidentu jako o běžném zločinu, ne mimořádné události. A zaosmé snažit se přerámovat debatu. Ve snižování počtu sebevražd se osvědčilo přinášet příběhy těch, kdo si svůj čin rozmysleli.

Tyto rady se mohou zdát bezcitné a přímo protichůdné k novinářskému řemeslu. Mají však za cíl umenšit pokrytí incidentu, známost šílených střelců, sebrat jim, po čem touží, a tak zastavit tuto epidemii.

Je to ale nadlidský úkol. Koneckonců nepovedlo se to ani Efeským, jméno ničitele Artemidina chrámu je známé i dnes. A to způsoby šíření a přechovávání informací byly tehdy značně omezené. Dnes, kdy tu máme desítky malých i velkých médií a desetitisíce uživatelů sociálních sítí, nemluvě o obyvatelstvu, které chce být informováno, je to v podstatě nemožné.