Není to moc dávno, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se vlastně ostrovem a je jen na nás, zda bude pustý, či rajský. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to, co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, platí v době letadel a kontejnerové přepravy pro celou planetu.

Budu se držet svého rostlinného kopyta, v tomto případě Azorských ostrovů. To jsou na první pohled nezaměnitelné sopky, které „nedávno“ zarostly vavřínovým lesem a až do příchodu lidí to byly ráje překypující životem. Úrodnost lávových polí je vcelku pověstná a brzy po osídlení si ostrovy našly svou kulturu. Tou se staly postupně pomerančovníky, které jsou na tufech dobře zásobeny železem za zachování mírně kyselé reakce a propustnosti půd. Toto prostředí milují a tak po dostatečném prošlechtění z hořkých pomerančů na sladké na počátku sedmnáctého století zavládl všeobecný rozvoj této kultury na různých místech světa. Azory si ukously z popularity pomerančů řádný krajíc a staly se jejich nejvýznamnějším dodavatelem pro anglický trh. Kultury daly za vznik tzv. quintas, tedy sadům obehnaným vysokými zdmi nasucho skládanými z lávy. Na cestách po moři byly citrusové plody obecně velmi důležitou komoditou pro obsah vitaminu C, dlouhou skladovatelnost a prevenci kurdějí. Azory byly ideální zastávkou.

Čím kdo zachází, tím také schází. Ve čtyřicátých let devatenáctého století zlatý věk vrcholil a zaoceánská přeprava stoupala rapidním tempem. Nikdy už se nedovíme, s kterými sazenicemi připlula na ostrov puklice oranžovníková. První výskyt byl zachycen již v roce 1837 a a podle ústní tradice bylo za devět let „vymalováno“. Rodiny pěstitelů, mimochodem zcela anglofonní, odešly do Ameriky a sady zůstaly opuštěny. Byznys ovšem padl až po lítém boji farmářů, který výrazně prohloubil míru poznání a přinesl řadu poznatků o možnostech kontroly patogenů. Došlo dokonce i na postřiky velrybím tukem a mnohá ochranná opatření. Tehdejší míra poznání ovšem patogen pod kontrolu dostat nedokázala a po mnoha plantážích zůstaly jen kamenné zdi. V některých rostou ananasy či banány, ale povšechně se tu dnes pasou krávy. Najdete tu ale i plantáže čajovníků, vinice a experimentuje se i s kávou.

Poněkud opuštěné ostrovy se zbytky původní flóry se daří „vypásat“ kravkami jen zčásti. Degradovaná společenstva někdejších vavřínových lesů prorůstá semenící se kryptomerie japonská, svého času úspěšný lesnický projekt. Dejme tomu něco jako náš smrk. Rychlé dříví. Do podrostů se rozšířilo Hedychium gardnerianum, zázvorovitá rostlina, z níž se tu kdysi dělal i chleba. Do jejích velkých listů se na trzích balilo zboží. Dnes nemá využití a prostřednictvím ptactva, tedy lépe řečeno pojídaných semen, se rozšířilo prakticky všude, kde není aktivně potíráno. Příběh se podobá mnoha jiným invazním rostlinám, které byly sto let zdánlivě hodné a „náhle“ se až po válce daly na vítězný pochod. Jenže ono samo se nic. Dnes obviňujeme rostlinu, protože přiznat si vinu a převzít zodpovědnost za zanedbání kulturní krajiny je těžké.

Oba příběhy z ostrovního inkubátoru nám říkají, jak snadné je zničit rovnováhu pestré krajiny, vytěžit ji a nechat napospas. Blahobyt monokultur se nám vymstil tolikrát, a stejně tu chybu stále opakujeme. Dáváme vítězství jen těm nejsilnějším.