Psal se rok 2015. Andrej Babiš tehdy z pozice ministra financí de facto řídil vládu slabého sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky. Heslem doby bylo: všeci kradnú. Takže je každého potřeba považovat za podezřelého. Všechno je potřeba centrálně registrovat, kontrolovat, šmírovat. Stát má vidět do všeho, a občané mu ještě mají na sami na své náklady času a energie pomáhat. Z té atmosféry se zrodila elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení DPH.

A pokračovalo se dál. Andrej Babiš přišel s nápadem na centrální registr účtu, který by měl být umístěn v České národní bance a úřady by do něho měly právo nahlížet, aby si zjistily, jak všeci kradnú.

Ten přístup k bankovním účtům chtěl Babiš nikoliv pro policii a soudy. Ty už ho měly. Chtěl ho pro úředníky. Kromě samotného registru účtu, který měl sdělit, ve které bance má kdo konto, tam měly být i zůstatky účtů. Proti se tehdy postavila Česká národní banka. Nechtěla mít na starosti black box, na který nemá žádný vliv a kontrolu nad tím, kdo a proč do registru nahlíží. Babišův nápad se tehdy pod jejím tlakem výrazně osekal. Registr nakonec vznikl, ale bez zůstatků. Navíc se každá žádost o informaci pečlivě registruje. Takže se dá dohledat, kdo, koho a proč si prověřoval.

To se podařilo na podzim roku 2021. Skutečně se zrušila elektronická evidence tržeb. Další věci bohužel zůstaly. Z Fialovy vlády ale hlavně začaly padat nápady, které posilují stát a zvětšují jeho moc. Posilují kontrolu a regulaci.

Příběhem sám o sobě je zákoník práce, který výrazně komplikuje jednodušší kontrakty, jako jsou dohody o provedení práce. Zvyšuje u nich odvod. Brání jejich opakování. Kromě toho chce vláda zavést centrální registr těchto smluv. To vše s odkazem na evropskou regulaci. Při detailnějším pohledu je ale jasné, že vláda jde daleko za to, co evropské právo žádá. Prostě se za Brusel do značné míry jen schovává.

Pak přišel ministr Ivana Bartoš s nápadem, že už nebude možné svobodně uzavírat nájemní smlouvy na kratší dobu více než dvakrát za sebou. Píšeme o tom zde.

Z ministerstva práce pod vedením lidoveckého předsedy Mariana Jurečky vypadl ve stejné chvíli nápad, aby lidé v soukromých firmách měli právo vědět, kolik berou jejich kolegové. A případně se domáhat doplacení rozdílu, pokud zjistí, že víc.

Z Jurečkovy dílny je i další nápad, který jde bohužel výrazně dál. U zákona o státní sociální podpoře chce ve sněmovně pozměňovacím návrhem prosadit, aby úřady měly právo lidem, kteří berou od státu sociální dávky, prolomit bankovní tajemství. A dívat se na majetkové poměry celé jejich rodiny.

Zneužívání sociálních dávek je jistě problém. Lidé z úřadů práce často mluvili o tom, jak se cítí frustrovaní, když si pro státní podporu přijede frajer v posledním modelu mercedesu. Ten, kdo po státu chce peníze, musí počítat s tím, že přichází o svobodu. Stává se závislým. A vždycky má možnost si ty peníze nebrat a nikdo ho kontrolovat nebude.

Samotné prolomení bankovního tajemství je ale za hranu. Když to stát zkusí u dávkařů, je už kousek od toho, že příště řekne, že ty účty bude kontrolovat všem, kdo platí daně. Jestli před ním náhodou něco netají. Je to nebezpečné překročení červené linie. Bankovní, lékařské nebo advokátní tajemství jsou vstupy do tak citlivých zón, že by se od nich měl stát s výjimkou podezření ze skutečně vážných zločinů držet co nejdál.

Při dnešní úrovni technologií se dá zneužívání sociálních dávek jistě kontrolovat jinak. Možná to dá státu víc práce. Ochrana soukromí je ale příliš vysoká hodnota na to, aby ji vláda bourala jen pro usnadnění práce úředníků.