Jsme výrazně chudší a ekonomicky méně výkonní, než jsme byli, když přišla v roce 2020 pandemie covidu. Jsme jedinou zemí Evropské unie, které se to přihodilo. Paradoxně makáme výrazně víc. Přesněji řečeno pracuje tady výrazně víc lidí než před covidem. Práci má největší počet lidí v historii. Zaměstnanost je rekordní a firmy si přesto stěžují, že „nejsou lidi“. Že by jich potřebovaly víc. Uvázli jsme v pasti nerůstu a chudnutí. Něco zjevně děláme špatně, když větší počet aktivních lidí dokáže vytvořit méně bohatství. Stojí za to podívat se, co vlastně, jinak se z pasti nerůstu a chudnutí nedostaneme. Jednou z velkých otázek je, jestli tady příliš mnoho lidí nedělá práci, která prostě není produktivní. Jestli jich příliš mnoho neživí stát. Nebo nepracují v oborech, kde jejich výkon málo vynáší. Zda svoji energii nezaměřujeme směrem, který nás stahuje do té pasti nerůstu a chudnutí.

Že něco není v pořádku, je vidět ze základního ekonomického obrazu, který může dát představu, co se v organismu děje, podobně jako to má schopnost ukázat krevní obraz při lékařském vyšetření. Jsme zemí, která jako jediná z Evropské unie ještě nedosáhla svého ekonomického výkonu z doby před covidem. Jsme zemí, kde se reálné příjmy lidí nejvíc propadly. Zároveň jsme zemí, která má už roky jednu z vůbec nejvyšších inflací v celé Unii. Právě kvůli tomu zdražování životní úroveň nejvíc padá. Jsme zemí, která má jednu z nejnižších nezaměstnaností. To všechno máme dohromady. To, co se většinou navzájem vylučuje. Když je nízká nezaměstnanost, platy většinou rostou, protože se firmy přetahují o lidi. U nás reálné platy padají nejvíc z celé Evropy.

Proč jsme uvázli v nerůstu

Uvázli jsme ve stagflaci. To je stav, kdy ekonomika stagnuje a zároveň se prudce zdražuje. Je to jedna z nejnebezpečnějších konstelací pro prosperitu. Nerůst je náš problém číslo jedna. Výkon ekonomiky, měřený HDP, je v současné době o 0,1 procenta nižší než v roce 2019. Pro srovnání, jak jsou na tom ostatní. Sousední Německo, na němž jsme výrazně obchodně závislí, na tom není o moc lépe. Jeho ekonomický výkon je jen o procento vyšší než před covidem. Právě stagnace Němců je jedním z těch trendů, které nás táhnou ke dnu. Sousední Polsko je na tom o 9,5 procenta lépe než před začátkem roku 2020. Francie, která poslední dobou rozhodně nepatří k rychle rostoucím ekonomikám, si polepšila o 2,3 procenta. A tak se dá jít zemi po zemi. Polepšili si všichni kromě nás. Někdo málo jako Francouzi, jiný výrazně jako Poláci.

V Evropě jsou jen tři země, kde jsou reálné platy nižší než před covidem. Česká republika je na prvním místě s největším pádem. Reálný průměrný plat je o 11,9 procenta nižší než před rokem 2020. Za to, co si vyděláme, si koupíme přesně o tuto část méně zboží a služeb. Kromě nás klesla životní úroveň ještě Němcům (o 5,7 procenta) a Slovákům (o necelá tři procenta). Prožíváme s obrovským náskokem největší pád životní úrovně z celé Evropské unie. Jen pro srovnání: sousedním Polákům se ve stejné době, tedy od roku 2019, zvedly průměrné reálné platy o 27,8 procenta. Rozdíl mezi námi a severními sousedy je skoro čtyřicet procent. Takže kdyby nám rostla životní úroveň tak jako Polákům, nemáme životní úroveň o 11,9 procenta nižší, ale naopak ji máme o 27,8 procenta vyšší. A to zdaleka nejsou jediní. Estonsko mělo dlouhé měsíce jednu z nejvyšších inflací v Evropě. Ještě podstatně vyšší než my. I přesto jsou tam reálné platy o 18,6 procenta vyšší než před rokem 2020. Průměrné zvýšení v celé Evropské unii je 7,3 procenta. Ve Francii se za celou dobu reálné příjmy zvedly o 1,6 procenta.

Náš pád reálných příjmů a životní úrovně se nedá svést ani na covid, ani na energetickou krizi, ani na ruskou agresi na Ukrajině. To jsou krize, které zasáhly všechny. Většina zemí jimi přitom dokázala projít s růstem životní úrovně a silnějšími ekonomikami, než měly před covidem. Až na nás, Slováky a Němce. A to mají Berlín i Bratislava na rozdíl od nás aspoň o trošinku silnější ekonomiku, než měly před covidem.

Příliš snadné zisky a daň za slabou konkurenci

Co děláme hůř než jiní? Předně jsme si tady nechali nekontrolovaně rozjet zdražování, z něhož se postupně stala nákaza, která prostoupila celou ekonomikou. V atmosféře všeobecného zdražování si firmy přirážely k cenám výrazně víc, než o kolik jim rostly náklady. Krize také ukázaly tři velmi slabé stránky naší ekonomiky.

První je její samotná struktura. To, čím se živíme. Průmysl bývá v krizích výrazně zranitelnější než služby. Zvlášť ten subdodavatelský, na kterém stojí podstatná část naší ekonomiky. Energetická krize také zasahovala industriální ekonomiky víc než ty, jež živí služby. V průmyslu také při současném směřování roste produktivita práce, kterou vytvoří každý člověk, výrazně pomaleji než v jiných oborech. Především třeba v informačních technologiích nebo farmacii. Tyto slabé stránky průmyslových ekonomik sdílíme právě s Němci a Slováky. Aktuální data Eurostatu ukazují, že jsme na průmyslu vůbec nejvíc závislou zemí z celé Unie. Na celkovém vytvořeném bohatství, vyjádřeném přidanou hodnotou, se u nás loni průmysl podílel 28,1 procenta. Průměr Evropy je 20,1 procenta. Slovensko má 25,4 procenta a Německo 23,5 procenta. Velmi silně průmyslové je ale i Polsko s podílem 27,6 procenta. A to na rozdíl od nás, Slováků a Němců bohatne a roste tam výrazně životní úroveň. Tím handicapem, který aktuálně vede ke stagnaci a nerůstu, tedy není samotná silná role průmyslu, ale především jeho struktura.

Zásadní roli také hraje, jak rychle se v jednotlivých branžích zvyšuje přidaná hodnota. A tady v růstu dominují obory, které u nás moc silné nejsou. Především informační a komunikační technologie. Přidaná hodnota se v nich mezi lety 2005 až 2022 zvedla o 120 procent. V průmyslu naopak jen o dvacet procent. Podobné to bylo i v distribuci nebo v obchodě. V zemědělství se napříč Evropou přidaná hodnota zvedla jen o 11 procent. Víc než desetkrát méně než v informačních technologiích. Trend je zřejmý. Rostou a bohatnou technologicky vyspělé země. Ten nejproduktivnější obor ale u nás na evropské poměry vůbec není slabý. Informační a komunikační technologie se na celkovém výkonu ekonomiky podílejí 7,3 procenta. Průměr Evropy je 5,3 procenta. V Německu jen 4,8 procenta. Zrovna to číslo, totiž 7,3 procenta, je nadějný signál, že by se česká ekonomika mohla přesouvat právě přes IT k byznysu s větší přidanou hodnotou a vyššími platy. Pro představu, kde je evropská špička. Irsko má v branži s nejvyšší přidanou hodnotou 17 procent výkonu celé své ekonomiky. Nizozemsko 8,8 a Švédsko 8,5 procenta. Tady jsme na tom s náskokem nejlépe ze všech zemí střední a východní Evropy. Poláci mají 4,5, Slováci 5,2 a Maďaři 4,8 procenta. Zde je zjevně jedna z našich nadějí a velmi slušný potenciál.

Další velkou slabinou, která se tady v éře velké inflace čím dál víc ukazuje, je slabá konkurence. Firmy si dovolí zvedat ceny, protože moc dobře vědí, že soutěž není příliš ostrá. Místo menších firem, které přinášejí širokou nabídku, zůstáváme zemí velkých kolosů. Nejvýraznější je to v zemědělství. Zdaleka to ale není jediný obor. Slabá konkurence se projevuje velkým zdražováním, vysokými zisky a pomalým růstem platů. Firmy se nepřetahují ani o zákazníky, ani o zaměstnance. Protože hráčů je na tu ostrou konkurenci příliš málo.

Co nás bude živit

Je to vidět na tom, jak se rozděluje vytvořené bohatství. To se v každé firmě dělí na tři části: mezi zaměstnance na platech, ziscích pro firmu a daních. Patříme k zemím, kde jde největší část na zisky firem. Loni to bylo 47,4 procenta. Průměr Evropy je 41,9 procenta. Když necháme stranou velmi specifické Irsko s 69,6 procenta, kde má sídla řada globálních hráčů typu Googlu nebo Facebooku, kteří tady konsolidují zisky z celého světa, máme jednu z nejvyšších ziskovostí v celé Evropě. Největší podíl zisků je jinak v chudších zemí se slabou konkurencí. Například v Rumunsku 56 procent, v Maďarsku 50 procent, v Řecku 51,8 procenta. Naopak v bohatém Dánsku jen 37,8 procenta. O co méně jde do zisků, o to více míří do platů. Tady platí, že čím je země chudší a má slabší konkurenci, tím je část přidané hodnoty, která se rozděluje na platech, menší. U nás je to 33,8 procenta. Evropský průměr je 37,3 procenta. V Dánsku 45,2 procenta. Ve Francii dokonce 39,3 procenta. V Maďarsku 34,3 procenta. U nás je navíc vidět, jak ta částka i za poslední rok o další procenta klesla. Zatímco u zisků firem o to samé narostla.

Náš chronický nerůst a stagnace posledních let mají řadu důvodů. Nutí nás přemýšlet nad tím, čím se v příštích letech budeme živit. Jak to udělat, abychom nejen makali, ale makali taky efektivně, abychom vytvářeli vysokou přidanou hodnotu a bohatli. A zamysleli se nad tím, jak tady přitvrdit konkurenci, která by nás posunula dopředu. Veřejná debata se v posledních měsících točí kolem toho, komu stát co vezme na daních a dá na dotacích nebo dávkách. Ta dotační mentalita a závislost odvádí pozornost od mnohem existenčnějších otázek.