Situace na italském ostrově Lampedusa se zdá nezvladatelná. V posledních dnech ho zavalila vlna migrantů. Během 24 hodin dorazilo přes 7 tisíc migrantů, více, než kolik bydlí na Lampeduse místních. Celkově letos do Itálie připlulo již více než 127 tisíc migrantů, dvakrát více než za celý loňský rok. Francie v reakci zavedla kontroly na hranicích a Německo pozastavilo přijímání migrantů v rámci dobrovolného unijního přerozdělovacího mechanismu. Pro italskou premiérku Giorgii Meloniovou to je osobní ostuda. Slibovala, že nelegální plavbu přes Středozemní moře zastaví, místo toho za jejího úřadování neustále roste.

Bezprostřední příčinou náhlé vlny je bouře Daniel, která zuřila minulý a předminulý týden nad Středozemním mořem. Kvůli ní nemohly plout čluny, a na břehu Afriky tak vznikla v podstatě zácpa. Když se moře konečně uklidnilo, vyrazili všichni běženci najednou a zahltili Lampedusu.

Co s tím lze dělat? Jedna teorie volá po pomoci africkým zemím, která by zajistila dostatečný rozvoj. Lidé by pak nemuseli utíkat za lepším do Evropy. Jenže to je velmi dlouhodobý projekt, který se neprojeví během pár let, natož měsíců. Také je otázkou, jak moc by obyvatelé Evropy byli ochotni podporovat masivní penězovody do Afriky, když se kontinentem šíří pocit, mnohdy oprávněný, že sami Evropané chudnou.

Platí smutná pravda, že jediným způsobem, jak zastavit migraci, je násilí. Dokázali to třeba Poláci na přelomu let 2021 a 2022, kdy zabránili migrační vlně z Běloruska. Tehdy se jednalo o operaci běloruských a ruských tajných služeb, které vozily migranty z Blízkého východu k hranicím EU ve snaze ji destabilizovat. Polsko a baltské země postavily plot a za cenu použití vodních děl, slzného plynu a obušků zatlačily migranty zpět.

Ploty a násilí nakonec zastavily i migrační vlnu v roce 2015. Státy na balkánské trase začaly budovat bariéry. A EU nakonec násilí outsourcovala. Uzavřela s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem podobnou dohodu, jakou chce po Tunisku. Za zastavení migrační vlny mu Brusel platí. Tím se však Unie stává lehko vydíratelnou. Vždy když Erdoğan něco potřebuje, většinou novou finanční injekci, začne vyhrožovat, že proud migrantů znovu pustí. A nelze mít iluze, že Ankara k tomu používá nějaké extra lidumilné metody. Další boje hraniční stráže s migranty se minulý rok odehrály třeba ve španělské enklávě Melilla (zemřelo při nich 13 uprchlíků) nebo v roce 2020 na řecko-tureckých hranicích v období, kdy se Ankara zrovna pokoušela EU vydírat.

Jenže jak cesta přes Bělorusko, tak přes Balkán a Turecko jsou do velké míry pozemní cesty. Pokud se migranti nedostanou do EU, po nějaké době to vzdají a vydají se zpět. Problém cesty přes Tunis a Lampedusu je ten, že pokud se migrantům nepodaří vylodit v Itálii, je velmi velká šance, že se utopí. Lidská cena migrace přes Středozemní moře je děsivá. Od roku 2014 tam zahynulo snad až 17 tisíc lidí. Loni to bylo 1400 a za letošek více než 1800. Není divu, že i protiimigrační politička, jako je Meloniová, selhala ve svém cíli. Nikdo se nechce cítit spoluzodpovědný za tolik mrtvých.

Jiná řešení také znamenají určitou míru násilí. Migranty lze vracet do zemí původu, potápět pašerácké lodě poté, co se lidé vylodí, zatýkat převaděče. To vše znamená rostoucí represi, na kterou Evropa není zvyklá. A zřejmě také zhoršení vztahů se sousedními zeměmi. Nebo EU bude muset přijmout stále stoupající počet migrantů se všemi změnami, které to pro kontinent znamená.

Určitě nelze čekat, že se problém vyřeší sám. Demografové očekávají, že do roku 2050 počet Afričanů stoupne z 1,3 miliardy na 2,5, z toho polovina bude mladší 20 let. A lákadlo bohaté Evropy bude veliké. Dění na Lampeduse je teprve začátek.