Zajímavý souboj, který může ovlivnit českou politickou scénu na léta dopředu, běží poslední týdny v zákulisí. A už ani ne tak v zákulisí, postupně se spory o to, zda mají tři strany vládního uskupení Spolu kandidovat společně do evropských voleb, přelévají i do veřejného prostoru. Ten spor lze ve zkratce vyjádřit i jako dilema, jestli pro udržení pochodové formace obětovat ideové rozdíly, nebo ty rozdíly naopak chápat jako hodnotu.

Formací se myslí půdorys, na němž dnes funguje vláda Petra Fialy. Je to půdorys jednak protibabišovský, jednak odrážející pozvolný přesun občanských demokratů zprava do politického středu. Ale v evropské politice, v diskusích, kam by měla směřovat Evropská unie, v ODS proti tomuto vývoji přežila ohniska odporu. Například jsou to dnešní europoslanci Alexandr Vondra a Jan Zahradil. Jedna vnitrostranická anketa, byť nebyla koncipována celostátně a reprezentativně (ale jiná patrně není), naznačuje, že Zahradil s Vondrou mluví za 90 procent členské základny.

Reálně to je otázka hlavně pro občanské demokraty. Obě menší strany bez nich nejsou životaschopné, v případě rozluky s ODS by stoprocentně musely hledat jiný volební podvozek. Jediná ODS z této trojice dnes vůbec má na to, aby si mohla vážně klást otázku: A nebylo by to pro nás po vlastní ose lepší?

Zatímco topka s lidovci zůstali u federalistických eurolidovců, občanští demokraté zasedají v eurorealistické frakci ECR. Pokud by ani dramatické názorové rozdíly na unijní integraci nezabránily kandidátce Spolu do Evropského parlamentu, ODS už patrně sama nikam kandidovat nebude. V dohledné době a možná už nikdy. Pokud by se i teď prosadili lidovci se svým jízdním řádem a europoslanec Pospíšil se svým právem na poslaneckou existenci, bude to od strany, která je zakladatelkou moderního českého státu a hlavní nositelkou úspěšné transformace 90. let, něco jako eutanazie. Ale dokonce i když do Evropského parlamentu příští rok půjde sama, samostatná budoucnost ODS pod stávajícím vedením není jistá.