Hned v úvodu se musím přiznat, že Týdeník Echo čtu a čtu ho systematicky už celých deset let. Zdůrazňuji to proto, že to bych nemohl říci o žádném jiném časopisu u nás. Z povinnosti prolistuji ještě Euro, ale opravdu více prolistuji, než pročtu. Echo byla před deseti lety novinka, a to novinka vítaná. V mém případě nikoli hlavně proto, že bych apriorně fandil skupině novinářů, která se odtrhla od Babišových deníků, spíše proto, že u nás už dlouho chyběl intelektuální časopis, který by se věnoval politice, kultuře, ekonomice, mezinárodním vztahům. Pokusy různé byly, ale dlouho nevydržely. A pro mne, resp. pro mou generaci, to byly naposledy Literární noviny šedesátých let.

De facto pro mne tuto roli Echo už deset let plní. V sedmdesátých a osmdesátých letech žádný takový týdeník nebyl, tato témata jsme čítávali jen v cizích jazycích (když jsme se k západním časopisům dostali). Možná že si hlavní redaktoři Echa myslí, že jsou časopisem pravicovým, ale tím si já jist nejsem. Klíčové pro mne je to, že Echo není programově levičácký a progresivistický časopis. Konzervativní názory v něm mají své místo. Nejsou tam sice na výsluní, nejsou tam násilně a dryáčnicky propagovány, ale jsou tam tolerovány. A to je v dnešním světě strašně moc.

V mnoha ohledech je dnešní Echo u nás jistou oázou. Oázou pro člověka, který nepodlehl snadnému, povrchnímu a nezodpovědnému světu sociálních sítí a který ví, že se nesmí nechat ohlušit případnými pochvalami lidí z těch či oněch sociálních bublin. Echo není bublina, i když má své věrné. Echo není časopis bublinového typu, protože zastává nejednoznačné názory a jsou v něm ti i oni. Občas se dokonce rozcházejí a autoři, které jsme si s Echem výslovně spojovali, najednou mizí.

Echo je platforma, kde se ještě pěstuje diskuse a kde – a to začíná být víc a víc důležité – nedominuje falešný boj s dezinformacemi. Ve svém důsledném antibabišovském duchu v mnoha ohledech vypadá vlastně provládně, i když vím, že by to vedení Echa a spousta jejich čtenářů rezolutně odmítaly. Odmítá to ale asi i dnešní vláda.

Ze všech těchto důvodů jsem čtenářem a příznivcem Echa. Vždy tam najdu něco, co mne potěší, z čeho se poučím, co si podtrhávám, co doporučuji k „povinnému“ přečtení členům rodiny, spolupracovníkům, přátelům. Samozřejmě je tam i leccos, co mne „dopálí“, kdy vrtím hlavou a kdy říkám „ti jsou nepoučitelní“, ale to tak asi má, či dokonce musí být. Mohl bych to možná uzavřít slovy, že žádný jiný český časopis pravidelně nečtu.

Ať se vám v dalším desetiletí daří, i když to je asi zbytečné přání. To už bude všude mír. Budou jenom garantované příjmy a budou jenom „houmofisy“. Do důchodu se bude odcházet po povinném odpracování jedné dekády. Pan Peňás bude psát 2316. díl svých zájezdových dobrodružství a Daniel Kaiser udělá další politicky nekorektní rozhovor s některým z neoblíbenců bruselského majestátu. Jinak bude všechno po staru. Novočeština bude určitě psát postaru.