Procházíme štěpnicí hradní zahrádky u holandského sídla Amerong a vedeme diskusi o různých vedeních a tvarech. „Kdysi jsem to brala jako násilí a dneska už vidím, že to je řemeslo,“ říká kolegyně Martina a prohlíží sedm metrů široké koruny jabloní řezané rozkladitě s výškou sotva dvou metrů. Všechny plody lze sebrat rovnou do košíku, a to buď ze země, nebo z malého štokrlete. Stromy jsou krásně vitální a z každého bude, hádám, několik beden jablek. Letošní mokré léto bude přát sice spíš kondici plodů na zpracování než na skladování, ale budiž. Lepší než ty naše holé větve po dubnových mrazech.

Intenzivně vedená ovocná zahrádka se může pochlubit také sto šedesát metrů dlouhou hruškovou stěnou vedenou na cihlové zdi, kde můžeme sledovat několik veskrze bohatě zaplozených dezertních odrůd velkoplodých hrušní. Zhruba metr před ní je ještě přidána nízká ovocná stěna z jabloní, neméně obalená plody. Sluneční svit je tedy využit beze zbytku, a to včetně tepelné kapacity zdi i její vlastní opory. Na metru šlo hravě napočítat třicet až padesát hrušek a člověk musí složit poklonu celé této industrii i bez mlsného přepočítávání beden a tonáže. Je to krásný čistý rytmus.

Tvarované stěny byly kdysi doménou panských zahrad a součást nezbytného vzdělání zámeckých zahradníků. Důvodů bylo několik. Taková stěna může výrazně pracovat s mikroklimatem, tepelnou kapacitou zdí a nabízí vůbec řadu možností. Může například udržet drobný pokles jediné mrazivé noci a v případě větší hrozby ji lze relativně snadno ochránit přikrytím. Ve chvíli, kdy několik hodin mrazu rozhodne o tom, zda celoroční práce přijde vniveč, je to výhoda velmi věcná. Taková stěna je samozřejmě lépe pod dohledem i ve věci ochrany rostlin a řada odrůd je pro ni doslova stvořena. Kulinářské choutky dokonce vedly i k vyhledávání odrůd s individuálně dozrávajícími plody v co nejdelším období, které by saturovaly potřeby kuchyně. Obvyklejší je však sestavování odrůd do časového sledu dozrávání od července do zimy, protože není nic líbeznějšího než jít po zahradě a moci ujídat rovnou ze stromu.

Cena za takovou „ovocnou stěnu“ je ovšem nebývale vysoká. Nemluvím o tom, že si můžete koupit již hotové zapěstované tvary, které ke zdi jen přisadíte a část práce za vás udělal už školkař. Řeč je hlavně o ceně spojené s vysokou znalostí. Sám koncept je vyšší zahradničinou, dobře zvolit odrůdy, podnože a vedení. Tedy styl a tvar, kterým bude ten či onen druh veden. Jeden koncept tamhle nebude úspěšný tuhle. Nelze je přenášet a vždy musejí být vnímány místní podmínky. Pokud stěnu vůbec vysadíme, ať už volně stojící, nebo přimknutou ke zdi, celá láska až za hrob teprve začíná. Přirovnání k vinohradnictví je docela trefné a pochyby typu „Ti toho s tím nadělaj, vždyť to roste samo“ jsou základem tragických neúspěchů.

Opačný postup, tedy precizování v prvních letech, naopak může vést k výraznému snížení pracnosti. Pokud se nám například povede všechny sazenice ujmout a vyvázat zhruba ve stejném čase, dospějeme na celé stěně k vyrovnanému výsledku vyžadujícímu jednotný řez. To nám dost usnadní život a uvolní ruce k jednotné péči o celek. Ten je sám o sobě samozřejmě krásným kulturním prvkem a důkazem dovednosti. K úrodě to ovšem nestačí a nastupuje poměrně dost bohatý ovocnářský kalendář hnojení a ochrany rostlin. V posledních letech se nebývale rozvinuly možnosti přírodě blízkých metod, a tak máme kromě několika minerálů proti zlým houbám na své straně i hodné houby, feromony, biostimulanty a miniaturní dravce. Stále ovšem platí Poznej svého nepřítele.